Zemřel maďarský prozaik Péter Nádas, kandidát na Nobelovu cenu. Novinařinu vzdal kvůli srpnu 1968 v Československu

Maďarský prozaik, esejista a fotograf Péter Nádas zemřel ve středu v osm hodin ráno ve svém domě v Gombosszegu, vesnici s několika desítkami obyvatel na jihozápadním okraji Maďarska. Bylo mu 83 let, 14. října by oslavil 84. narozeniny. Úmrtí potvrdila agentuře AFP jeho literární agentka Anett Oroszová, rodina je oznámila na spisovatelově facebookové stránce a požádala čtenáře i novináře, aby ji zatím nechali na pokoji. La Libre ↗

Nekrology mu vyšly ve třinácti zemích — od maďarských Telexu a Indexu přes německý Spiegel, rakouskou Die Presse, švýcarskou NZZ, francouzský Le Monde a italskou ANSA až po švédský Dagens Nyheter, španělský El Mundo, chorvatský Novi list, litevské LRT a rumunský HotNews. Na Slovensku o něm vyšly tři krátké zprávy: minutové zápisy Denníku N a STVR a agenturní zpráva TASR, kterou převzala Pravda. Přitom zlom, který ho přivedl k literatuře, se odehrál tady, u nás.

Zrcadlo, v němž mu matka ukázala Žida

Nádas se narodil 14. října 1942 v Budapešti do židovské rodiny. Matka Klára Tauberová byla dělnice, otec László Nádas opravář telefonů. Po nástupu Šípových křížů utekla matka s dvouletým synem na falešné doklady do Bačky a Nového Sadu, před obléháním Budapešti se však vrátili. Obléhání přežili v bytě příbuzného mezi dalšími ukrývanými, do domu přitom spadla bomba. Digitální literární akademie ↗

Když mu bylo osm let, oznámil matce, že nenávidí Židy. Postavila ho před zrcadlo a řekla: „Podívej se dobře, tady máš Žida, můžeš ho klidně nenávidět." V rozhovorech zdůrazňoval, že je to jedna z mála příhod v jeho knihách, která se ve skutečnosti odehrála přesně tak, jak ji popsal. Die Presse ↗

Rodiče po válce postoupili — otec se stal vysokým úředníkem Úřadu pro reparace, matka budapešťskou tajemnicí Demokratického svazu maďarských žen. V padesátých letech upadli v nemilost. Otce v roce 1953 suspendovali pro podezření ze zpronevěry, obvinění po pár měsících padla pro nedostatek důkazů, ale zůstal na nižším postu. Matka zemřela 15. května 1955 po dlouhé nemoci, Nádasovi bylo dvanáct. Během povstání v roce 1956 otce propustila dělnická rada a anonym mu telefonicky vyhrožoval, utekl proto s oběma syny z bytu. Pracovní soud ho nakonec zbavil všech obvinění a několik dní po doručení rozhodnutí, 15. dubna 1958, spáchal sebevraždu. Digitální literární akademie ↗

Curyšský deník NZZ v nekrologu připomíná, co se synové Péter a mladší Pál dozvěděli z otcova listu na rozloučenou: že měli zemřít s ním, dokud se nakonec nerozhodl odejít sám. Nádasovi bylo tehdy patnáct a trauma z dětství později označil za surovinu, z níž staví. NZZ ↗

Novinařinu vzdal kvůli srpnu 1968

V létě 1958, jako šestnáctiletý, zanechal školy a šel se učit fotografem. Od roku 1961 pracoval jako elév fotoreportéra v redakci časopisu Nők Lapja, absolvoval dvouletou novinářskou školu a po vojně se vrátil nejprve k fotoreportérství a poté k novinařině. V létě 1968 se přestěhoval do vesničky Kisoroszi na severním cípu dunajského ostrova u Szentendre a novinářskou práci opustil v roce 1969. První román Konec rodinné ságy dopsal v srpnu 1972, cenzura ho však pustila do světa až v roce 1977. Digitální literární akademie ↗

Důvod pojmenoval sám a byla jím okupace Československa. „V šedesátých a sedmdesátých letech byla česká literatura nejen pro mě, ale v Maďarsku obecně velmi důležitá. A také český film. V osmašedesátém jsme si z rukou trhali české knihy, na české filmy jsme se nemohli ani vejít do vašeho kulturního střediska. V srpnu 1968 jsem se díky tomu začal učit česky, ale posledního března 1969 jsem měl poslední lekci," vzpomínal pro MF Dnes. Seznam Zprávy ↗

Rozhodnutí ho stálo živobytí. „Nemohl jsem být dál novinářem, protože toho, co následovalo, jsem se nemohl v žádné podobě zúčastnit. Zároveň to znamenalo, že jsem od toho okamžiku byl nezaměstnaný. Moje literární texty stejně nesměly vycházet, a tak jsem se v podstatě dobrovolně odebral do úplné izolace," řekl později deníku Právo. Seznam Zprávy ↗

Italská agentura ANSA cituje tvrdší verzi téhož rozhodnutí: systému otočil zády, „abych si zachránil duši". Od té doby ho podle vlastních slov přísně kontrolovali. „Rozhodovali, kdy smím publikovat, co a v kolika výtiscích. Cesty do zahraničí by mi povolili, jen kdybych přijal práci tajného agenta, tedy kdybych špehoval a udával své přátele." ANSA ↗

Česká stopa v jeho životě nebyla epizoda. Povídku Beránek věnoval v roce 1967 Ladislavu Fuksovi, jehož román Variace pro temnou strunu uváděl jako příklad toho, proč i on sám tak často vyprávěl dětskýma očima. „Byl to způsob, jak se bránit diktatuře. Pod zdánlivou naivitou dětské optiky se dalo schovat spoustu věcí," vysvětloval. Na podzim 2003 převzal na pražské Staroměstské radnici Cenu Franze Kafky. Seznam Zprávy ↗

Jednou už zemřel a napsal o tom knihu

V roce 1990 se oženil s Magdou Salamonovou, novinářkou, s níž žil od roku 1962. O tři roky později dostal infarkt, prodělal klinickou smrt a lékaři ho oživili. Zážitek zpracoval v knize Vlastní smrt, která vyšla v roce 2004. „Rád žiju, ale bylo dobré i zemřít, nikdy jsem nepoznal tak pokojný stav, takovou tichost," řekl v televizním rozhovoru a dodal, že ta zkušenost je za hranicí slov. La Libre ↗

Podle literárního kritika Csaby Károlyiho, zástupce šéfredaktora týdeníku Élet és Irodalom, právě tento zážitek určil Nádasův vztah ke smrti. Károlyi s ním celý rok pravidelně hovořil a vydal z toho knihu. „Už jednou zemřel, tak ho přivedli zpět," řekl portálu Index. „Od své vlastní smrti se ke smrti stavěl chladně, ke své i k cizí." Sám Károlyi dodal, že zpráva o úmrtí ho zaskočila, o žádné nemoci nevěděl. Index.hu ↗

Dílo si podle něj Nádas vědomě uzavřel. Poslední knihou byli Mrtví přátelé z roku 2025, portréty Miklóse Mészölyho, Alaine Polczové a Pétera Esterházyho. „Udělal to proto, aby to ještě bylo. A udělal to. Tím se dráha vědomě uzavírá, protože je to uzavřené dílo," řekl Károlyi. Index.hu ↗

Rakouský deník Die Presse dal do titulku větu z jednoho z jeho posledních rozhovorů pro agenturu MTI: „Stromy umírají ve stoje, já při psaní. No, to by byla pěkná smrt." Die Presse ↗

Šest knih slovensky, pět překladatelů

Slovenština na Nádase nezapomněla. Podle přehledu Denníku N tu vyšly romány Kniha pamätí a Paralelné príbehy v překladu Juliany Szolnokiové, Koniec rodinnej ságy přeložila Katarína Králová, Vlastnú smrť Eva Andrejčáková a eseje v knihách Hamlet je slobodný a Stav vecí přeložili Peter Kováč a Renata Deáková. Denník N ↗

Oba velké romány vydal bratislavský Kalligram. Kniha pamätí vyšla slovensky v roce 2004, trojdílné Paralelné príbehy — Mĺkva krajina, V najhlbšej noci a Dych slobody — v roce 2009 a dohromady mají 1 280 stran. Artforum ↗

Kniha pamětí z roku 1986 je jeho mezinárodní průlom. První verzi začal psát v létě 1973, na jaře 1974 rukopis zničil a začal znovu, takže na románu pracoval přes deset let. Do předmluvy napsal, že chtěl psát vzpomínky trochu jako Plutarchos, „paralelní vzpomínky různých osob v různých časech, a ty různé osoby by byly všechny já, aniž bych jím doopravdy byl". NZZ ↗

Právě tuto knihu označila americká esejistka Susan Sontagová za „největší román napsaný v naší době", jak připomíná rumunský portál HotNews s odvoláním na New York Times. HotNews ↗

Do češtiny ho přeložila Anna Valentová, která za Knihu pamětí dostala Státní cenu za překladatelské dílo. Kromě ní vyšel česky výbor povídek Dům paní Kláry a v roce 2014 román Konec jedné ságy. Seznam Zprávy ↗

Slovenská média přitom v den jeho smrti zůstala u krátkých formátů. Denník N i STVR mu věnovaly minutový zápis, Pravda převzala agenturní zprávu TASR, v níž se jeho hlavní román uvádí jako Paralelné poviedky, ačkoli v Bratislavě vyšel před sedmnácti lety jako Paralelné príbehy. Nekrolog, který by připomněl jeho slovenské překlady i československý zlom roku 1968, zatím nevyšel. Pravda ↗

Nobelovka, kterou nedostal

Jeho švédská nakladatelka Eva Bonnierová řekla deníku Dagens Nyheter: „Byl jedním z velkých evropských spisovatelů. Mnohokrát se mluvilo o Nobelově ceně a nikdy ji nedostal, a osobně mi to přijde velmi smutné." Švédský překladatel Knihy pamětí Ervin Rosenberg ji nazval téměř dokonalou knihou. Dagens Nyheter ↗

Nobelovu cenu za literaturu dostal loni v říjnu jiný Maďar, László Krasznahorkai. Nobelprize.org ↗

Jiných ocenění měl Nádas plnou polici: Cenu Attily Józsefa (1985), Kossuthovu cenu (1992), Rakouskou státní cenu, francouzskou cenu za nejlepší cizojazyčnou knihu roku (1998) i pražskou Cenu Franze Kafky (2003). V roce 2006 ho zvolili za člena Berlínské akademie umění, v roce 2010 se stal čestným občanem Budapešti. Pravda ↗

Fotografie nikdy neopustil. Švýcarskému muzeu Kunsthaus Zug daroval své fotografické dílo a vystavoval tam dvakrát, naposledy v roce 2018 pod názvem Autor na cestách, kde spojil starší snímky s fotkami pořízenými mobilem. SRF ↗ Digitální literární akademie ↗

Politiku komentoval střídmě, ale ne vyhýbavě. O Viktorovi Orbánovi v roce 2022 řekl, že „je to autokracie, on je ta strana", a jeho systém označil za jakousi východoevropskou mafii. La Libre připomíná i jeho výrok pro portál Litera: „Literatura je osobní věc, ne komunitní ani národní. Ale když ji nikdo nepěstuje, obyvatelstvo určitě hloupne." La Libre ↗

V rozhovoru pro Dagens Nyheter v roce 2022, krátce po ruské invazi na Ukrajinu, shrnul vlastní život takto: „Narodil jsem se v diktatuře. Potom přišla po válce krátká demokratická přestávka. Ty čtyři roky mého dětství mě poznamenaly. Pak znovu diktatura. Potom dvacet let demokracie. Nádhera. Pak znovu autoritářský systém." Dagens Nyheter ↗

Orbán 12. dubna letošního roku prohrál volby. Nádas se toho dožil o čtyři měsíce. Podle NZZ „u toho byl, hodně pro to udělal a zažil to na vlastní kůži". NZZ ↗

Co sleduje hotinfo