Protipavoučí rituál, tajemství pavučiny a kam zajet za pavouky přestat se bát

Získejte všechny články jen za 99 Kč/měsíc Máte fóbii z pavouků? Nejste sami, racionální to ale není | foto: Getty Images Zvednout polštáře, zkontrolovat stěny, prohlédnout strop. Mobilem posvítit pod postel. Pak ještě jednou celé kolečko, pro jistotu. Polštáře, stěny, strop, pod postel. Stal se z toho rituál na dobrou noc. Musíme se přesvědčit, že nemáme v pokoji pavouka. Respektive že není žádný z nich viditelný. Nechte si to tajemství pro sebe, ale téměř jistě pavouka máme. Ve stoletém domě s námi žijí, žili a žít budou. Bylo by naivní s tím bojovat. Naopak, je to výhodná symbióza. Pavouci nás umí zbavit otravného hmyzu, upředené sítě jsou lepší než lepkavé mucholapky. Jejich světová populace ročně požere 400 až 800 tun kořisti. Zkuste si představit 800 tun komárů! Vykládejte to ovšem někomu, kdo má z tvorů se čtyřmi páry končetin hrůzu. Zvolání: „Pavouk!“ provází dočasná zástava srdce, stav připomínající paralýzu, následně naopak zvýšená tepová frekvence a panika. V přítomnosti dětí někdy beru do rukou skleničku a kus papíru, abychom si pěkný exemplář pokoutníka mohli prohlédnout. Biologie v praxi. Ne každý v domácnosti to ocení, strach se zjevně přenáší z matky na dceru. Pořád nakonec vítězí zvědavost. Skutečná fobie z pavouků neboli arachnofobie je mnohem silnější. Postihuje až 6 % lidí a k jejímu spuštění v extrémních případech stačí pouhá představa kontaktu se zástupcem pavoučí říše. Obrázky, dětské hračky. Vědci spekulují, kde jsou její základy. Proč se stejně ustrašeně nechováme vůči vosám, kupříkladu. Zdánlivě logické vysvětlení zní, že to byla evoluční otázka přežití. Vidíme pavouka, utíkáme se schovat. Vyhneme se kousnutí. Je tu ovšem vícero ALE. Pavouci pro nás ve skutečnosti příliš nebezpeční nejsou. Většina z nich není. Pouze 0,06 % z celkové populace nás dokáže usmrtit. Navíc jsou to druhy, které se nevyskytují v Africe, odkud se lidstvo vydalo opanovat svět. Jiný výklad původu strachu říká, že si náš mozek spojuje pavouka se štíry, škorpiony. Ti jsou ještě trochu jiná liga. Byli na Zemi před dinosaury i po nich, zřejmě přežijí i nás. Jíst nemusí rok, dýchat tři dny, nezahubí je radiace. A také umí zabít člověka. V Africe se tak mohlo dít docela běžně. Stejně jako v případě hadího uštknutí, kde je pocit nebezpečí absolutně oprávněný. Data Světové zdravotnické organizace z roku 2019 uvádějí, že jedovatí plazi mají ročně na svědomí až 138 tisíc úmrtí a násobně víc amputací a dalších doživotních zdravotních následků. Pavouci? Maximálně stovky. Každopádně je jisté a dokázané, že pokud budeme mít před sebou květinu a pavouka, rychleji si náš mozek všimne živočicha než rostliny. A u většiny z nás spustí alarm. Postaví nás do pozoru, nechá uskočit a teprve pak instinkty pustí ke slovu i mozek. Největší z biologů si ho namáhají, aby dokázali rozplést pavučiny tajemství, která nám jejich majitelé ještě neprozradili. Například jak uměle vytvořit právě ta hedvábná vlákna, která by se nám tuze hodila. Křižák obecný: Přírodní architekti, umělci! Pavučiny křižáků jsou s ranní rosou a odrazy slunce nesmírně krásné. Samotného pavouka pozná i malé dítě, typický kříž na zádech hraje v kontrastu s různými barvami těla. Velikost těla samiček je až 1,7cm, samci jsou výrazně menší. Pokoutník domácí: Právě pokoutníka budeme nejčastěji (zbytečně) nahánět po našich domech a bytech. Lebedí si na tmavých a klidných místech, jeho pavučiny jsou velmi husté a na pohled nikterak krásné. Na lov vyráží se soumrakem, živí se především drobným hmyzem. Zápřednice jedovatá: Výrazným zbarvením dává najevo: Pozor na mě! Jediný pavouk, který umí být na našem území člověku nebezpečný. Kousnutí může způsobit silnější alergickou reakci, teploty. Zápřednice žije ve vysokých trávách, na jejichž vršku si smotává kokony pro potomky. V krásné krajině severních Čech zapletená silnička do obce Budov moc šancí otočit se a jet pryč nenabízí, není na to dost široká. A je to dobře. Protože kdyby tu ta možnost byla… Možná bych otočil volantem, Petře Svobodové se omluvil a přiznal obavy. Byla by to nekonečná škoda. Do Budova se jedu podívat na sklípkany. Jestli o nich v Česku někdo něco ví, pak právě Petra Svobodová. Chová je, natáčí poučná videa na YouTube. A zájemcům ve volném čase ukazuje ve svém Arachnoparku. „Teď jich tu je pár set kusů, bývalo i pár tisíc.“ Jakmile začne o pavoucích vyprávět, můj strach postupně mizí. Pokud by to byli nějací zlověstní tvorové, nikdo by o nich nemohl mluvit s takovou láskou. „Vezměte si baterku a podívejte se,“ pobízí mě zkušená chovatelka. A tak se dívám, kochám. V plastových boxech sídlí 70 druhů, všichni jejich obyvatelé jsou si trochu podobní, zároveň každý je jiný. Velikostí, barvou, způsobem života. Někteří jsou zvyklí přebývat v korunách stromů, druzí na zemi, další v norách pod povrchem. „Rozličnost vidíte právě i na jejich boxech, každý si ho zařídí podle svého,“ usměje se Svobodová. „Chceme jim to udělat pěkné, hezky jim nastavit kůru, vymyslet úkryt. Děláme to pro svůj vlastní pocit, pavoukům je to jedno. Do půl hodiny si všechno přestěhují.“ Neplatí navíc, že čím větší „výběh“, tím lépe. Sklípkan není gepard, který by svou kořist naháněl po obřím teráriu. Počká si na ni, nastraží pasti. Nepotřebuje, aby se mu cvrčci po obydlí hodiny procházeli. Při lovu, stejně jako při ostatních činnostech, je velmi efektivní. „Kořist nemusí vidět, poznají její přítomnost díky vibracím, které jsou schopni zachytit,“ vysvětluje Svobodová předtím, než mi celý proces „krmení“ ukáže v praxi. Onen vibrační radar mají nejen sklípkani schovaný ve svých osmi nohou a chloupcích. Díky přesným senzorům dokážou odhadnout vzdálenost, směr pohybu i druh kořisti. Na strunách pavučiny i na hlinité zemi. A dokonce i za pomoci kmitání vzduchu. Nebohý cvrček už má po životě a brzy začne být omotáván bílým hedvábím a napouštěn biochemickým koktejlem. Další pavoučí kouzlo. Netráví potravu ve svém těle, připraví si ji v korpusu oběti a vzniklou kaši vysají. Při představě trochu děsivé, evolučně geniální. Ostatně, i tohle se snažíme okoukat. Strava na míru namíchaná do smoothie nápoje má být budoucností, která povede k individuálnímu zdraví i udržitelnému světovému zemědělství. Dobrou chuť! V království Arachnoparku mě pavouci čím dál tím víc fascinují a čím dál tím méně děsí. Neznamená to, že bych se před nimi neměl na pozoru. Otevření horního víka plastového příbytku pro mě znamená nevědomý krok zpět. „Rozdělujeme chované druhy na toxicky významné a nevýznamné. Třeba tady Theraphosa má jed vyvinutý speciálně na ještěrky, na lidi tolik nepůsobí. Zároveň má tak velká kusadla, že nás bolí to mechanické kousnutí.“ Jsou tu ale i specialisté, kteří nebezpeční rozhodně jsou. „Stejně jako u včely bude u každého člověka reakce jiná, nejvíc ohrožené jsou malé děti nebo staří lidé. Zároveň naše medicína už zná protilátky a včasný příjezd do nemocnice znamená záchranu.“ Agresivita je znovu různá, jednotlivec od jednotlivce. Většina druhů se radši schová, než by šla do konfliktu. Obyvatelé afrických nor se budou stavět na zadní nohy, aby ukázali svou sílu. V Asii se najdou i tací, kteří útočí bez varování. Nepěkná představa. Ale zase je namístě připomenout, že pro nás je nebezpečný nepatrný zlomek v přírodě žijících pavouků a v našich krajích vůbec žádní. Nedokážou nám ani prokousnout kůži, takže se do krve žádný jed nedostane. Sklípkani mají kromě kusadel a jedu ještě jednu zbraň. Používají ji v sebeobraně. Metání chloupků. Otočí se k nepříteli zadkem, aby vypadali větší, a zadní páry nohou pošlou do vzduchu jehlice podobné těm ze skelné vaty. Nic příjemného. Nic příjemného by nebylo ani překvapivé setkání s těmito až třiceticentimetrovými členovci. „Pokud vám bude někdo tvrdit, že mu pavouk nikdy neutekl, tak kecá, nebo není chovatel,“ říká na rovinu Svobodová. „Jasně, i mně se to stalo.“ Podívám se pod nohy, jestli mi někdo neleze do nohavice, ale prý nemám mít strach. Nejlepší skrýše jsou vlhké a teplé. To znamená, že uprchlíka nejlépe nalákáte na namočený substrát v květináči vystavený na slunci. Další tipy na hledání: za televizí, za počítačem. Ve tmě, u zdrojů tepla. „Chudák kolega si kdysi koupil nový druh na našem trhu, nádherně modrého sklípkana. Poecilotheria metallica. Samice stála snad šestnáct tisíc, jenže druhý den mu utekla. Sousedka ji zabila smetákem.“ Smrt čeká na sklípkana i v naší přírodě. Nic mu nebude platné, že bez potravy by vydržel i půl roku. Osudnou se mu stane zima, kterou přečkat nedokáže. Zatím nehrozí, že by se mohli stát invazivním druhem. Chovatelé nemají povinnost své mazlíčky nahlašovat, ale podle Svobodové je to v bytových domech ku prospěchu věci. Když se nějaký uprchlík objeví na cizím patře, může být majitel kontaktován a odlov proveden i jinak než smrtícím koštětem. Právě tímto nástrojem se babička vždy oháněla po rozích vysokých stropů svého bytu s cílem vymést pavučiny. Dávala si velký pozor, aby přitom nezabila jejich tvůrce. Prý by to do domu přineslo smůlu. Mimochodem víte, jak získali křižáci na zádech své poznávací znamení? Za odměnu. Snažili se zastavit krvácení z Ježíšových ran. V kuželu světla baterky se mi zdá být zraněný i jeden z exemplářů. „Nechybí mu nohy?“ tážu se starostlivě. Až mě to překvapí. „Nechybí, to je svlečka.“ Jistě, svlečka. Další z kouzel. Schopnost opustit tělo a vyrůst. Nebo také dorůst. Pokud by snad pavouk o svou nohu opravdu přišel, právě při výměně skeletu se mu může končetina postupně vracet. Opakující se proces se u dospělého jedince děje přibližně jednou ročně. „Nejprve přestane přijímat potravu, pak si lehne na záda a pomalu se svléká. V tu chvíli je nejchoulostivější, úplně měkký, tvrdne pak několik dalších týdnů. A začne cvičit jako kulturista, aby svou hemolymfu dostal do všech koutů nové kutikuly. Úžasné představení,“ usmívá se Svobodová. Tělní tekutina slouží i k pohybu, ten není založený na svalech, ale na hydraulice. Pavouci umí zvýšit tlak až osminásobně, aby své končetiny natáhli a mohli pochodovat či skákat v nejrozličnějším terénu. Také tohle jsme okoukali