KOMENTÁŘ / Česká politická reprezentace provozuje už tradičně zvláštní hru, která spočívá v tom, že česká veřejnost je ráda obelhávána. Jde o postoj, který se tu dědí už několik generací. Mám na mysli mlžení v otázkách zahraniční politiky, přičemž pokaždé, když se tak stalo, následovala katastrofa s velmi bolestivými a dlouhodobými následky. Dělo se to v roce 1938, 1948 i 1968, poněkud také v roce 1989. A stejné je to i nyní, ve volebním roce 2025, kdy je Česká republika konfrontována s fatálním ohrožením nejen ze strany fašistického Ruska. Češi po celou první republiku žili s podivným přesvědčením, že Československo je miláčkem velkých západoevropských demokracií, totiž Francie a Velké Británie. Česká politická a intelektuální elita dokonce vzbuzovala v české veřejnosti zdání, že naše středoevropská republika je vnímána jako vzorová demokracie a je miláčkem západní Evropy. V českém tisku se až na výjimky vůbec neřešila radikální proměna geopolitického kontextu a o zahraniční politiku se takřka nikdo nezajímal. Veřejnost žila i ve třicátých letech žabomyšími válkami, takže na podzim 1938 nastalo mezi Čechy (méně mezi Němci, Maďary, Slováky, Poláky, Rusíny či Židy) divení, že nemáme skutečné spojence, ba dokonce nás nemají rádi ani naši sousedé. Češi totiž vytěsnili zahraniční politiku, krátkodeché, byť heroické mobilizační vzepětí nemohlo kompenzovat dvě desetiletí diplomatické naivity a rigidity, kdy panoval všeobecný názor, že Edvard Beneš to má prostě „pod kontrolou“. Země, která se sama nehodlala bránit agresivitě Hitlerova nacionálně-socialistického Německa, ani nemohla očekávat, že jí v nouzi přispěchají na pomoc jiní. Vlastně se to opakovalo i po druhé světové válce. Československo „obnovené“ v roce 1945 bylo…