Ukrajinský voják Oleksij Strebkov (volací znak Podvoch, v češtině Chyták) otevírá na mobilu Google Maps. Jeho prsty kloužou po obrazovce, ukazuje cestu z Mariupolu do zajetí v kolonii Olenivka v Doněcké oblasti. To jsou jeho rodná místa, sám pochází z Doněcku, takže každá autobusová zatáčka, kterou je vezli v dubnu 2022, se mu vryla do paměti. Mluvila jsem s desítkami ukrajinských vojáků a většina z nich opakuje jedno a to samé: nejhůř nebylo v Azovstalu v hutnickém závodě, odkud probíhala až do poslední chvíle obrana Mariupolu, jenž se posléze dostal do ruského obležení, nejhůř nebylo pod nekonečným bombardováním, ale v nepřátelském zajetí. Tam, kde už vám tělo nepatří. Kde má nepřítel nad člověkem naprostou kontrolu a může vás ponižovat fyzicky i psychicky, jak se mu zlíbí.  Podvoch mění měřítko mapy a nachází kolonii v Olenivce.  „Tady, ve druhém patře, jsme žili. Uvnitř nebyli žádní dozorčí, všichni byli za plotem. Neriskují,“ vzpomíná Podvoch a ukazuje na budovu 1/2. V Olenivské kolonii panovaly nelidské podmínky. Zajatci byli drženi v přeplněných barácích. V baráku 9/10 nebyl zpočátku ani záchod, vězni museli docházet do 1/2, kde záchod nezvládal zátěž. Následně byla vykopána jáma, ale přístup k vodě byl stále omezený pro všechny. Vodu dováželi autem z rybníku. Ženy byly drženy v rámci kolonie v budově v disciplinární izolaci. Jednou nechaly vodu v nádobce a za několik dní se v ní objevil život. Tak špinavá byla. Hygienické prostředky byly nedosažitelným luxusem. Jídla dostávali mizerně málo,…