NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Veksláckou baladu“ Víta Olmera (* 19. 6. 1942) Bony a klid (1987) vidělo do poloviny 90. let Přes dva a půl milionu diváků a její skandální sukces už před listopadem 1989 Dodal tehdejší barrandovské dramaturgii na odvaze. Ovšem Jen v mezích nejistot postupně rozleptávané komunistické moci, jejichž trochu paradoxním výsledkem se stal následující Olmerův hraný film, tragikomedie Ta naše písnička česká II (1990). Měl to být kasovní trhák, což byla ovšem kalkulace založená na předlistopadových kritériích. Výroba filmu proběhla totiž nakonec až v průběhu roku 1990, premiéra se odehrála 5. 12. 1990, a to už byla příchuť zakázaného ovoce pryč, společností začaly hýbat docela jiné starosti a na obecněji laděné podobenství autoři zřejmě ani nepomysleli. „První zcela už polistopadový film zůstal vězet v předlistopadových perkách,“ psal jsem tehdy sám (Kinorevue 8. 1. 1991), ve shodě s většinou ostatních kritických ohlasů. Zklamání ale bylo oboustranné, jak se dočteme v Olmerově knize Tváře jak dětské prdelky aneb Příběhy českého filmaře (1997). Pozdější život filmů „Film Ta naše písnička česká II se pak promítal v kině Lucerna, bez reklamy. V nevytopeném sále, neostrý, se zvukem jako ze sudu. Až jsem si smutně říkal, k čemu bylo to všechno trápení, obětavá práce desítek lidí,“ píše Olmer. Potvrzuje to ve své tehdejší recenzi i Věra Míšková (Rudé právo 22. 1. 1991), která cituje svědectví pokladní Lucerny, že dopoledne sedí v sále na projekci kolem dvaceti diváků, večer okolo čtyřiceti. Nakonec film dosáhl do konce roku 1995 návštěvnosti 82 496 diváků, což by byl i dnes výsledek spíše hubený, v tomto případě však především svědčící o turbulentní…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj