Mezinárodní filmový festival v Cannes skončil, tvůrci si odvezli ceny, filmový trh si rozebral poutavé náměty a slibné tvůrce. Soutěže nabídly vcelku vyváženou kolekci snímků, i když žádný nebyl vy...
Mezinárodní filmový festival v Cannes skončil, tvůrci si odvezli ceny, filmový trh si rozebral poutavé náměty a slibné tvůrce. Soutěže nabídly vcelku vyváženou kolekci snímků, i když žádný nebyl vyloženou herdou do zad. Snad kromě Siratu. Pozornost budily tím, že až na výjimky v různých variacích opakovaly spíše temná témata. O tom, jak a kam se lidstvo posunulo v čase, co s námi dělaly a dělají války, kam se řítíme a jestli je to vůbec správný směr. Tady je jedna malá ochutnávka. Pouštní očistec Sirat Všichni jsme jen hračkou v rukou bezcitného Boha. I tak by se dal volně vyložit jeden z nejsyrovějších filmů letošního festivalu –Sirat. Napsal a natočil ho španělský režisér Oliver Laxe (Až přijde oheň) a právem si z Cannes odvezl Cenu poroty. Jeho drásavá podívaná je z rodu těch, které se nevidí Často a jež ve vás rezonují ještě dlouho po odchodu z kina, ne-li Několik dnů. Začíná záběrem do tiché pouště, kde mezi majestátní štíty skal instalují mladíci obří reproduktory, načež se prostřihneme do dalšího obrazu, v němž prostor vyplnila vlnící se těla účastníků rave party a ticho střídá hudba vibrující velkolepě v echu skal. Vládne blažená, drogami posílená nálada, výjev jak z bakchanálií. Kamera zabírá četná tetování a jizvy, dredy mužů a copy žen, vrásky, staré džíny a otrhaná trička. Tohle není partička z Instagramu, která si tu vyrábí selfíčka pro své profily, to je sešlost připomínající spíš návrat k hippies. Mezi tančícími hledá hrdina filmu Luis s malým synem dceru. Ta o sobě už dlouho nedala vědět a mohla by se pohybovat v podobné komunitě. Když tančící dav rozpráší zdejší vojáci, putuje Luis s malou skupinou a svým minivanem hledat dál do hor, kde se odehrává jiná…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj