„Soud nešel k jádru problému.“ Advokát popisuje případ nedobrovolné hospitalizace

Ústavní soud dal za pravdu ženě, která se bránila proti nedobrovolné hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Její advokát vysvětluje, co rozhodnutí znamená, i v čem vidí mezery. Šest dní v psychiatrické nemocnici a odloučení od svého tehdy čtyřměsíčního syna. To byly hlavní důvody stížnosti ženy, která se bránila proti nedobrovolné hospitalizaci. Tvrdila totiž, že k ní nebyl žádný důvod a událost označovala za velmi traumatickou. Ústavní soud se nyní ženy zastal. Podle jeho rozhodnutí došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a osobní svobodu. Případ, který začal v roce 2022, Seznam Zprávy podrobně popsaly dříve. Žena krátce po porodu ukončila vztah s partnerem, který se s rozchodem zřejmě nevyrovnal a zavolal na ni policii a záchrannou službu. Důvodem hospitalizace bylo podle zdravotnické dokumentace podezření na závažnou psychotickou poruchu. Podle zákona však psychiatrická diagnóza sama o sobě hospitalizaci neodůvodňuje; člověka lze hospitalizovat bez souhlasu jen tehdy, pokud ohrožuje sebe nebo své okolí. Podle advokáta Maroše Matiaška z Fóra pro lidská práva, který ženu zastupoval, ale podobné případy nejsou úplnou výjimkou. „Systém dlouhodobě podceňuje jiné důkazy, zejména ty, které navrhují lidé s duševním onemocněním – nebo ti, u nichž se na duševní onemocnění teprve usuzuje,“ upozorňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Jak vnímáte dnešní rozhodnutí Ústavního soudu? Je to doplnění mozaiky – další rozhodnutí Ústavního soudu, založené na kritice obecných soudů, která je podle mé zkušenosti poměrně běžná v rozhodování o nedobrovolných hospitalizacích. Co přesně ústavní soudci obecným soudům vytkli? Především to, jak pracovaly s důkazy zdravotnické povahy – tedy se stanovisky lékařů, jejich výpověďmi nebo znaleckými posudky. Obecné soudy mají tendenci tyto důkazy upřednostňovat a skládat z nich celou představu o tom, co se stalo, a na jejím základě pak rozhodovat. Někdy se s nimi zacházejí téměř jako s objektivní pravdou, takže ve výsledku nerozhoduje soudce, ale znalec nebo jiný odborník. Jaký postoj k tomu zaujmul Ústavní soud? Jasně konstatuje, že takto to fungovat nemůže. Jakékoli odborné posouzení – lékařské, zdravotnické nebo znalecké – je jen jeden z důkazů, který musí soud vyhodnotit spolu s ostatními. Zároveň má povinnost provést i další důkazy, které navrhuje stěžovatel. V tomto případě šlo například o výslech právničky, kterou žena kontaktovala během zásahu. Soudy to odmítly. Systém dlouhodobě podceňuje jiné důkazy, zejména ty, které navrhují lidé s duševním onemocněním – nebo ti, u nichž se na duševní onemocnění teprve usuzuje. V tom vidím i širší, systémový význam nálezu: důraz na spravedlivý proces, pečlivé dokazování a srozumitelné, přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí. V tom je nález silný. Co naopak Ústavní soud ze stížnosti neuznal? Podle mého názoru opomíjí jiné roviny, které tato kauza otevírá. Stěžovatelka byla kojící matka, která procházela rozchodem, který nejspíš partner nezvládl. Násilné oddělení kojící matky od dítěte je velmi silný prvek z hlediska práv žen, diskriminace žen a žen s historií psychiatrické hospitalizace. V písemném odůvodnění tato diskriminační rovina práv žen není. Soud se soustředil spíš na proces, nikoli na jádro problému. Když se podíváme na právní odůvodnění obecných soudů i Ústavního soudu, staví na judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která se týkala ochrany práva na život v situacích, kdy došlo k propuštění lidí z ochranného léčení nebo vězňů a následnému ohrožení okolí. Tímto rámováním se vytváří představa, že kojící matka může být nebezpečná. Místo aby jí systém nabídl podporu a pomoc, například při komplikovaném rozchodu, byla zbavena osobní svobody na šest dní. To je na jednu stranu dlouhá doba, na druhou stranu pokud by skutečně byla extrémně nebezpečná pro své dítě, šest dní by nic neřešilo. Nedává to smysl. Co se bude dít dál? Dřív jste avizovali, že zvažujete postoupení případu na evropskou úroveň – to asi už není aktuální. Teď ne, protože jsme uspěli u Ústavního soudu. Věc se vrací na začátek, tedy k Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který bude muset znovu rozhodovat. Očekávám doplnění dokazování – zejména výslech stěžovatelky a svědků. Nelze ale vyloučit, že soud rozhodne podobně jako dříve, jen své závěry lépe odůvodní. A to je riziko nálezu. Jakkoli ho lze číst pozitivně, naznačuje, že pokud by soudy lépe odůvodnily rozhodnutí a provedly všechny důkazy, bylo by to v pořádku. Proto je moje kritika taková, že Ústavní soud nešel do jádra věci, do hmotněprávní roviny. Nezabýval se otázkou diskriminace, postavením ženy, kojící matky. Nedobrovolných hospitalizací jsou v Česku každoročně tisíce. Může tento nález do budoucna změnit postup soudů nebo nemocnic? Myslím si, že rozhodnutí může posílit právo na spravedlivý proces: kvalitu odůvodnění rozhodnutí a důraz na provádění důkazů navrhovaných i lidmi zbavenými osobní svobody. To je velmi důležité. Strukturální a systémové problémy to ale nevyřeší. Těch se nález ani nedotýká. Například o poddimenzovaný systém, chybějící důraz na komunitní péči, nedostatek soudců, malý počet specializovaných advokátů nebo výkladové problémy. To toto rozhodnutí neřeší. Co konkrétně by se podle vás mělo v budoucnu měnit? Je toho hodně. Vítám, že nová vláda má jako prioritu péči o duševní zdraví. Je to příležitost k systémové reformě detencí a nedobrovolných hospitalizací. Za mě je klíčové posílení justice – více specializovaných soudců, lepší aparát, podpora sociálních pracovníků nebo odborníků ad hoc. Dále posílení role právního zastoupení, vyjasnění pozice advokátů. A dlouhodobě výrazné posílení komunitní péče, aby lidé s duševními problémy dostávali pomoc včas a bez nutnosti hospitalizace. Naše zprávy najdete i na sítích Copyright © Seznam Zprávy, a.s.Copyright © Seznam.cz, a.s.Obsah serveru je chráněn autorským právem. Jakékoli užití obsahu serveru včetně publikování nebo jiného šíření obsahu serveru je bez písemného souhlasu těchto společností zakázáno.