Russell Crowe je jako Göring uhrančivý. Zbytek filmu Norimberk je však příliš opatrný

Nový film Jamese Vanderbilta sází na velká herecká jména, ale klíčové otázky poválečného účtování s nacistickými zločinci obchází. Vznikla důstojná, ovšem bezzubá rekonstrukce. Americký režisér a scenárista James Vanderbilt se ve filmu Norimberk vrací ke zřejmě nejsledovanějším soudním procesům moderních dějin, během kterých byli krátce po druhé světové válce souzeni hlavní představitelé nacistického Německa. Vanderbilt se narozdíl od Stanleyho Kramera, režiséra tříhodinového Norimberského procesu z roku 1961, nesnaží o podrobné shrnutí někdejšího dění. Zvolil zúžený psychologizující pohled, který rozebírá manipulační techniky bývalých i dnešních autoritářů. V jeho rozhodnutí soustředit se na duel mezi Hermannem Göringem a americkým vojenským psychiatrem Douglasem Kelleym tkví zároveň nejsilnější i nejproblematičtější aspekt filmu. Norimberk je dílo formálně uhlazené, dramaturgicky přehledné a sázející na výrazné herecké osobnosti. Vše je navenek na svém místě. Dialogy mají naléhavost, konflikty gradují, schémata soudního dramatu a psychologického thrilleru jsou důsledně naplněna, ale naznačené myšlenky se nikdy nespojí v celek, který by čímkoliv překvapil. Největším dramaturgickým problémem je nerovnováha mezi psychologickou linií a samotným historickým rámcem. Vanderbilt přesouvá těžiště z kolektivní odpovědnosti a právního precedentu norimberských procesů na fascinaci individuálním zlem. Tím se vyhýbá přímé konfrontaci s mechanismy systému, který genocidu umožnil, a nahrazuje ji sugestivním, ale zjednodušujícím portrétem charismatického „monstra“. Göring v podání Russella Crowea je natolik dominantní figurou, že zastiňuje ostatní roviny filmu. Jeho naddimenzovaná, teatrální interpretace válečného zločince je působivá, zároveň však film posouvá ke spektakularizaci. Zlo zde není strukturální ani banální, jak o něm psala filozofka Hannah Arendtová, ale téměř performativní. Film se tím přibližuje tomu, před čím varuje: zlo neobnažuje v jeho malichernosti, ale nechává ho dominovat obrazu. Morální a intelektuální protiváhou Crowea by měl být Rami Malek jako Douglas Kelley. Jeho herectví však zůstává uvězněno v jednom výrazu: lehce vykulené oči, sevřené rty, strnulé držení těla. Vznikla postava, která má nést ústřední dilema filmu, ale působí spíš jako neutrální plocha, na niž může Göring promítat své monology. O psychologickém rozkladu racionálního člověka, který čelí nenávistnému nihilismu, se ve filmu spíš mluví, než aby byl dramatizován. Výraznou slabinou filmu je také jeho selektivní perspektiva. Norimberk je prezentován téměř výhradně jako anglo-americký projekt, zatímco role Sovětů – klíčových aktérů procesu i hlavních dokumentátorů nacistických zločinů – je prakticky vymazána. Jde o symptom širšího problému: film zůstává na straně vítězů, aniž by jejich morálně nadřazenou pozici problematizoval. Připomínky amerického rasismu či segregace zůstávají na úrovni letmých zmínek, nikdy se nestanou plnohodnotnou součástí argumentace. Norimberk chce být aktuální, varovat před návratem autoritářství, nacionalismu a manipulativní rétoriky, ale paralely vytváří příliš průhledným způsobem, než aby dokázaly zasáhnout. Místo toho, aby diváky vedl k nepohodlné sebereflexi, nabízí mu rozpoznatelné signály, které lze snadno přečíst a stejně snadno na ně zapomenout. Podobně ambivalentně působí i práce s archivními svědectvími o holokaustu. Vanderbilt se jim spíše vyhýbá, nebo je využívá jako atmosférický, nikoliv narativní prvek. Hrůza hromadného vyhlazování je tak sice přítomná, ale zasazená do esteticky bezpečného rámce. Vizuálně se Norimberk vyznačuje ponurou, desaturovanou estetikou, která značí vážnost. Temné interiéry a tlumené osvětlení vyvolávají klaustrofobii, ale také monotónnost. Vizuální zdrženlivost odráží širší konzervativismus filmu. Jeho největším nedostatkem je opatrnost. Vanderbilt se ukazuje jako kompetentní tvůrce, který však není ochoten – nebo schopen – dojít k nějakému objevnějšímu závěru. Natočil solidní, řemeslně vybroušené historické drama, které se těm skutečně znepokojivým a relevantním otázkám bojí postavit. Falcon, česká premiéra 15. ledna Ukrajina přišla s novou taktikou - útoky dělostřelectva plánují tak, aby mohlo ostřelovat své vlastní opěrné body podél frontové linie. Když totiž útočící Rusové opěrný bod dobyjí, zahájí palbu těžkými zbraněmi. Na ukrajinský způsob vedení bojů si postěžoval i proruský bloger Alexej Chadajev, který uznal, že taktika Ukrajincům na bojišti vychází. Ambiciózní plán, který měl zásadně změnit lidské chápání Marsu i možnosti života mimo Zemi, končí dřív, než se stihl naplnit. NASA ruší misi Mars Sample Return – projekt, který měl poprvé v historii dopravit vzorky marsovských hornin zpět na planetu Zemi. Důvodem nejsou technické limity, ale peníze a politické rozhodnutí. Češi ročně vypijí 57 litrů mléka na osobu. „Je to o šestnáct litrů víc než v Německu,“ říká Jiří Kopáček, předseda představenstva Českomoravského svazu mlékárenského v rozhovoru pro Spotlight News. Spotřeba mléka prý nijak výrazně neklesá, a to je podle něj dobrá zpráva. Češi milují paneláky a zájem o byty v těchto domech je obrovský. Životnost panelových domů přitom byla stanovena maximálně na 50 až 70 let a tisíce domů „přesluhují“. Podle některých expertů už to ale neplatí. Jiní varují, že končící životaschopnost některých domů se musí začít řešit.