Devadesátka na krku a život před sebou

V Česku rychle přibývá velmi starých lidí. Jak se jim žije? „Já to plně chápu, že chtějí dožít tady, my je tu ale nemůžeme nechat,“ říká dvaašedesátiletá Zdena z Prahy. Její rodiče žijí navzdory velmi vysokému věku v domku na samotě. Matka i těsně před devadesátkou domácnost i péči o manžela zastala. Když ale kvůli bolavým zádům musela do nemocnice, čtyřiadevadesátiletý otec zůstal doma daleko od pomoci sám, a i když na tom nechce nic měnit, pro rodinu je to nepřijatelné. „Říkám, plně to chápu, ale už se o sebe nepostará a my ho tam nemůžeme nechat samotného,“ vysvětluje Zdena s tím, že chystají otcův přesun do bytu v Praze, kde bude blíž pomoci rodiny.  Dvaadevadesátiletá Jolana se rovněž snaží žít tak, jak byla dlouhé roky zvyklá – v domě ve vesnici kousek od Prahy. Po smrti manžela před dvěma lety jí ubyla práce, ale taky společník. A i když skoro nikam nechodí, je sama doma spokojená. „Má to tam ráda a nikam jinam nechce. Sedne si na gauč, kouká na televizi a pak to komentuje. Nebo se dívá z okna na krmítko s ptáky,“ říká její syn Ivan, který tam dojíždí párkrát týdně. Součástí dne je i zdolávání schodů do ložnice v patře. Když rodina zvažovala instalaci výtahu, paní Jolana to rezolutně odmítla s tím, že by konstrukce hyzdila schody. Rodina tedy ustoupila. „Ten výstup do patra je náročný a asi i nebezpečný, ale zatím to zvládne a chce to tak dělat,“ krčí rameny Ivan. Nebezpečí, že stará paní někde v bytě upadne a nebude se moci zvednout, vyřešili s pomocí organizace zaměřené na asistenci seniorům. Ta umístila do bytu mikrofony, které dokážou zachytit volání o pomoc a předat je záchrance. Paní Jolana má navíc na ruce elektronický náramek, přes který si také může zavolat pomoc. Sanitku si už díky tomu jednou přivolala. Online přístup ke všem článkům a archivu