Útěk na Západ skončil krveprolitím. Mladíci unesli autobus se studenty, pohraničníci ho rozstříleli

HISTORIE / Autobus plný gymnazistů mířících na školní výlet, ukradené zbraně a touha tří mladíků stůj co stůj prorazit železnou oponu na Západ. V květnu roku 1978 se na Chebsku odehrál příběh, jehož kulisy připomínají scénář akčního snímku. Jenže tohle nebyl film – a lidé v něm umírali doopravdy.  Dvě stě tisíc. Tolik lidí podle přibližných odhadů dokázalo během čtyřiceti let trvající komunistické diktatury nelegálně překonat československé hranice se západním světem. Většina z nich onen krok do svobody učinila po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, jiní se nevrátili domů z cest do zahraničí, ať už služebních, turistických, či za příbuznými. Mnozí se rozhodli riskovat vše a proklestit si cestu před bedlivými zraky pohraničníků a hledáčků jejich zbraní. Věděli, že v případě dopadení je tvrdé tresty neminou. Ne každého však k útěku hnal nesouhlas s totalitou, obava o život nebo touha po lepších možnostech pro sebe i svou rodinu. Někdy šlo motivy mnohem přízemnější – třeba jen uniknout své kriminální minulosti. A při snaze dostat se ven někteří dokonce sáhli k metodám, které lze podle moderních historiků označit jako teroristické. Tak tomu bylo i v případě bratranců Barešových. Spravedlnosti neunikli Takové uprchlíky ve skutečnosti dostihla ruka zákona i „na druhé straně“, ovšem o tom se v Československu nemluvilo, z přísných verdiktů za hranicemi se stávala střežená tajemství. Režimní propaganda vehementně prohlašovala, že vrazi jsou přijímáni s otevřenou náručí sudetoněmeckými revanšisty a válečnými zločinci, i když realita byla jiná. „Pokud se běženec dopustil únosu dopravního letadla, braní rukojmí nebo zákeřné…