Hvězda, která zazářila nad Prahou. Dalekohled NASA už čtvrt století sleduje vývoj Keplerovy supernovy

V říjnu 1604 pozoroval Johannes Kepler z Prahy novou jasnou hvězdu. Objevila se z ničeho nic v souhvězdí Hadonoše. Po nějaké době zase zmizela a přestala být pozorovatelná pouhým okem. Kepler svá pozorování o dva roky později sepsal v pojednání De stella nova in pede Serpentarii (O nové hvězdě v Hadonošově noze). 395 let po Keplerově pozorování vynesl americký raketoplán do vesmíru rentgenový kosmický dalekohled Chandra. Observatoř pracuje už více než čtvrt století, což je dost dlouho na to, aby zachytila vývoj pozůstatků po Keplerově supernově. Velmi hmotné hvězdy končí svou nepříliš dlouhou životní pouť jako supernovy. V případě Keplera ale šlo o druhý typ supernovy. Hvězda podobná Slunci se stala rudým obrem, odhodila svou plynnou obálku a na jejím místě zůstal bílý trpaslík – v podstatě obnažené jádro o velikosti Země, ale mnohem větší hmotnosti. V případě Slunce to bude konečná, ale v tomto případě nebyl trpaslík sám. Měl sousední hvězdu, ze které kradl materiál. Hmotnost bílého trpaslíka postupně rostla a rostla. Po překročení hranice 1,4 hmotnosti Slunce bílý trpaslík explodoval jako supernova. O nějakých 17 tisíc let později doputovalo světlo z výbuchu až na pražské nebe. Hmotnost bílého trpaslíka před spektakulární explozí je vždy stejná (tzv. Chandrasekharova mez). Díky tomu se tyto supernovy používají jako tzv. svíčky pro určování vzdálenosti galaxií. NASA nyní uveřejnila krátké video, které je složené z fotografií z kosmického dalekohledu Chandra z let 2000, 2004, 2006, 2014 a 2025. Vývoj Keplerovy supernovy (2000-2025): Data z rentgenové části spektra (modrá) jsou zkombinovány s daty z viditelné části spektra (červená, zelená a modrá) z pozemského dalekohledu Pan-STARRS. Pozůstatky po supernově často silně září v rentgenovém spektru, protože materiál byl výbuchem zahřát na miliony stupňů. Nejrychlejší části se pohybují směrem ke spodní části snímku rychlostí přibližně 22 milionů km/h (asi 2 % rychlosti světla). Nejpomalejší části směřují k horní části rychlostí zhruba 6,5 milionu km/h. Tento velký rozdíl je podle astronomů způsoben tím, že plyn, do kterého zbytek supernovy naráží v horní části, je hustší než plyn v části spodní. Vědcům to poskytuje cenné informace o prostředí, v němž hvězda explodovala. Supernova s označením SN 1604 není významná jen tím, že ji pozoroval Kepler. Je to také zatím poslední supernova, která vzplála v naší vlastní galaxii. Na další relativně blízkou supernovu si museli vědci počkat do roku 1987, kdy vzplála supernova ve Velkém Magellanově mračnu, což je satelitní galaxie té naší.