Přichází Trumpovy zákony džungle

Spojenectví, která dnes Trump cupuje na cáry, se nevrátí lusknutím prstu, jakmile nastoupí příští prezident, píše v komentáři Ian Bremmer. Letošní rok bude zlomový. Největším zdrojem globální nestability nebude Čína, Rusko, Írán ani žádný z více než šedesáti konfliktů zuřících po celé planetě (jde o nejvyšší číslo od druhé světové války). Budou to Spojené státy. K tomuto závěru dochází zpráva Top Risks 2026 z dílny Eurasia Group. Nejmocnější země světa a architekt poválečného globálního řádu nyní tento řád aktivně rozkládá. A v čele této země stojí prezident, který je více než kterýkoli z jeho moderních předchůdců odhodlán roli Ameriky v mezinárodních vztazích přetvořit – a je toho schopen. Minulý víkend nabídl předzvěst toho, co to znamená v praxi. Po měsících stupňujícího se tlaku – sankcí, masivního nasazení námořnictva a úplné blokády obchodu s ropou – americké speciální jednotky v Caracasu zajaly venezuelského diktátora Nicoláse Madura a odvezly ho do New Yorku, kde čelí trestnímu stíhání. Diktátor je odstraněn a postaven před soud, na americké straně nedošlo k žádným ztrátám – pro prezidenta Donalda Trumpa to bylo dosud nejčistší vojenské vítězství. Trump už svůj přístup k západní polokouli pojmenoval jako „Monroeovu doktrínu“. Jde o jeho vlastní verzi prohlášení prezidenta Jamese Monroea z 19. století o vlivu Spojených států na amerických kontinentech. Ovšem Monroe pouze varoval evropské mocnosti, aby se držely dál od amerického sousedství. Trump na druhé straně využívá vojenský tlak, ekonomický nátlak a vyřizování osobních účtů ve snaze přimět region k poslušnosti. A je teprve na začátku. Tohle rozhodně není izolacionismus, který by člověk čekal od hesla „Amerika na prvním místě“. Spojené státy se zároveň čím dál více – nikoli méně – zaplétají s Izraelem a rozličnými státy Perského zálivu. Ani ochota, s jakou Trump loni kývl na zásah proti Íránu, a snaha vměšovat se do evropské politiky nijak zvlášť nepřipomínají ústup na vlastní dvorek. To, co Trump dělá, nelze vystihnout ani tradičním rámcem sfér vlivu. Tato představa by naznačovala, že si Trump dělí svět s dalšími soupeřícími mocnostmi a každý se drží ve svém jízdním pruhu. Jeho administrativa však právě poslala dosud největší balík zbraní Tchaj-wanu a její postoj ohledně Indo-Pacifiku rozhodně nenasvědčuje, že by se chystal přenechat Asii Číně. Trumpova zahraniční politika se neřídí tradičními osami jako spojenci versus protivníci, demokracie versus autokracie nebo strategická konkurence versus spolupráce. Funguje tady jednodušší kalkul: