Bohuslav Martinů? Prvotřídní jazzový bigband! Pavel Haas Quartet se vrací ke kořenům

Získejte všechny články jen za 99 Kč/měsíc Pavel Haas Quartet. | foto: Robert Tichý Lidovky.cz: Album s kvartety Bohuslava Martinů je jakýmsi návratem ke kořenům, protože první dvě vaše CD obsahovala skladby Pavla Haase a Leoše Janáčka, což byli současníci Martinů?Peter Jarůšek (PJ): Je to spíš objevení Martinů. Poprvé jsme se setkali aktivně s kvartetem od Martinů v roce 2014 a otevřelo nám to nový, neprobádaný svět. Nahrávek není mnoho, tak často se nehraje ani na pódiích, v zahraničí skoro vůbec. Spojitost s Haasem je samozřejmě nasnadě a celé to období nás dlouhodobě fascinuje, 20. a 30. léta, propojenost Prahy a Paříže, nástup avantgardy. Praha byla tehdy jedním z center avantgardy. Jedno z nejoceňovanějších kvartet současnosti vzniklo v roce 2002. V roce 2005 soubor zvítězil v mezinárodní soutěži Pražského jara a v soutěži Paola Borcianiho. Účinkuje v prestižních koncertních sálech celého světa. Magazín The Classic Review zařadil v prosinci nahrávku s díly Martinů do výběru Best Albums of the Year 2025.Hraje ve složení Veronika Jarůšková – 1. housle, Marek Zwiebel – 2. housle, Šimon Truszka – viola, Peter Jarůšek – violoncello. Marek Zwiebel (MZ): Je to též návrat k české tvorbě, ale ne cílený, není v tom žádná strategie. PJ: Většinou náš program vzniká spontánně, do něčeho se ponoříme, a když máme pocit, že by to stálo za to, nahráváme. Veronika Jarůšková (VJ): Objevování se odehrává hlavně během cvičení, ne na pódiu, tehdy přicházíme na to, jak je to fascinující hudba, a vtahuje nás víc a víc. PJ: Aktivní hraní Martinů, ponoření se do toho díla je velká zábava. A teď nechci, aby to vyznělo špatně, ale je to zajímavější než „jen“ pasivně poslouchat. Jeho skladby jsou těžké, technicky i hudebně, stále se v nich něco děje, Martinů jako by se nikdy nezastavoval. Právě když jsem jen poslouchal, některé skladby mi nepřišly až tak zajímavé. Když ale vidíte ta „střeva“, všechny struktury, je vám jasné, že jeho invence byla opravdu bohatá. VJ: Je to v podstatě prvotřídní jazzový bigband s úžasným smyslem pro inteligentní humor. PJ: Ve skladbách je často schovaná ironie, třeba ve druhém kvartetu, ten je doslova napráskaný, hlavně poslední část je prostě super. MZ: Martinů je hodně zpěvný, dokonce i slovenské trávnice v něm slyším a souvisí to i s rytmikou, protože první doba vlastně není první, vychází to jinak než na pravidelné doby. Vnímat Martinů podle první doby je zavádějící. Lidovky.cz: Hráli jste na koncertech všechny kvartety Bohuslava Martinů?PJ: Ne, jen ty, co jsou na CD. Nejprve přišel třetí kvartet, to bylo v roce 2014. Pak jsme si dali pauzu a někdy v roce 2018 jsme začali intenzivně připravovat další. Výběr je samozřejmě subjektivní, ale chtěli jsme ukázat vývoj skladatele. Začali jsme pátým kvartetem, je to nejsilnější dílo. Autobiografické, drásavé, s momenty prázdnoty. Lidovky.cz: Jaké jsou reakce posluchačů?VJ: Jsou nadšení, hlavně z té pětky, která je vlastně uceleným příběhem. Lidovky.cz: Od Martinů máte namířeno ke komu? Nebo ještě nevíte?PJ: Plánování cédéčka je velice riskantní, protože když máte datum vydání, musíte zhruba dva roky předem myslet na to, aby se to hrálo na koncertech. Takže cédéčko musíte vymýšlet nejméně dva a půl roku dopředu. VJ: Užíváme si teď Ericha Korngolda. PJ: Toho jsme také nehráli a je to pro nás hudebně občerstvující, jiný hudební jazyk. Také jsme hráli Ervína Schulhoffa a hrát jej budeme dál. Oba skladatelé reprezentují fascinující období. Avšak na rok 2027 budeme mít připravený čistě beethovenovský program. MZ: Žádné hudební experimenty nevyhledáváme, hrajeme spíš to, co nás zajímá a považujeme to za dobré. VJ: Nové cédéčko u Supraphonu bude dvořákovské. Kvartety, opusy 105 a 61. PJ: Ale určitě to nebudeme nahrávat dřív než na konci roku. Co bude potom, se teprve uvidí. Jak jsem říkal, je v tom strategie, repertoár musíte mít připravený, musíte jej hrát. Zkoušení nikdy nenahradí koncert, zkoušení vás v něčem utvrzuje, ale nikam neposouvá. Podle toho, co budeme hrát na koncertech, můžeme nahrávat. Lidovky.cz: Jak vás ovlivnil fakt, že jste dělali dramaturgy festivalu Dvořákova Praha v rámci kompletního provedení Dvořákových kvartetů na třech festivalových ročnících? Změnilo to váš pohled na Dvořáka?PJ: Samozřejmě, poslechnout si všechny kvartety bylo fascinující a únavné zároveň. A u některých, které sám autor nechtěl vydat, jsem kolegy trošku i litoval. VJ: Na Dvořákovi je fascinující, jak se vyvíjel. On si nedal pokoj. PJ: Dvořák je unikátním příkladem geniálních nápadů a emocionální stránky a na druhé straně ratia, tedy skladatelského řemesla. U něj šly obě tyto složky ruku v ruce, až to dospělo ve světové skvosty. MZ: Vnímám to tak, že Dvořák měl spoustu nápadů. Například u raných kvartetů, které mají i padesát minut, má strašně moc nápadů, ale jako by ještě nevěděl, co s nimi. PJ: Ale byl si toho vědom a pracoval na sobě, celoživotně byl perfekcionista, píšící dokonale. Je ve svých partiturách ještě mnohem přesnější než Beethoven, vypisuje do nejmenšího detailu vše. Díky Dvořákově Praze jsme vlastně hráli kvartet C dur opus 61, který bude i na cédéčku. Mezi námi, byla to původně z nouze ctnost, protože na nás tenhle kvartet vyšel. Měli jsme tabulku, abychom to během těch tří let nějak dali dohromady, a tahle skladba na nás zbyla. A přitom je to nádherná skladba. Klenot. MZ: I Dvořák to napsal jako z nouze ctnost, protože se skutečnost, že má psát kvartet, dozvěděl údajně z novin. V té době pracoval na opeře Dimitrij, a pokud za pár dnů dokázal napsat něco takového, je to neuvěřitelné. PJ: Na festivalu bylo možné vidět mnoho interpretačních přístupů a už jen z profesionální stránky bylo zajímavé slyšet, co funguje a co nefunguje, leccos nás inspirovalo. Byly to krásné tři ročníky. Lidovky.cz: Začali jsme u Martinů a skončili u Dvořáka. Je to s posluchači podobné? Budou chtít spíš Dvořáka, Schuberta a Beethovena než soudobé skladatele?PJ: Asi to není prvoplánové, ale abych řekl pravdu, i já chci hrát Dvořáka a Schuberta. Ale třeba Korngold či Martinů poskytnou vhled do své doby, to je skvělé. VJ: Dnes budou lidé Martinů lépe rozumět. Dnešní doba přeje krátkým formám. Janáčka museli svého času také prosazovat. S nepochopením současníků se setkali i Beethoven či Smetana. Když vznikla Beethovenova velká fuga, současníci si mohli myslet, že spadl meteorit. PZ: Existuje legendární věta kardinála, kterému byla velká fuga věnována, on skladateli údajně řekl: Jste daleko víc hluchý, než jsem si myslel. Lidovky.cz: Jste interpreti, kteří jsou hodně citoví, působíte dojmem, že hlavní je emoce. Jakou roli hraje racionalita?PJ: To je první věc. Abychom mohli působit spontánně, naše hraní musí stát na racionálních základech, jinak to nefunguje. Až potom riskujeme. A riskovat můžeme i proto, že máme skladbu připravenou. Ratio je silný aspekt naší práce. Ale je dobré, že působíme spontánně. Lidovky.cz: Na vašich koncertech i na nahrávkách má posluchač pocit, že vstoupil do elektrárny, tam to srší...PJ: Jednou nás jeden obdivovatel chtěl pochválit a řekl: Vy hrajete energicky, nekompromisně, ne jako ostatní soubory, tak láskyplně. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se mám urazit. Když od té doby někdo hraje mezzoforte, tak říkám, že hraje láskyplně... Myslím, že umíme hrát i pomalu a potichu. Je těžké mluvit o hudbě, v každém může hudba vzbudit různé pocity. I v nás budí emoce, někdy jsou ty změny nálad k nevydržení, to také není normální. Proto si říkáme, že se nesmíme na pódiu nechat sežrat emocemi, zachovat si odstup. Dlouhodobě je to těžké. Lidovky.cz: Zároveň ale nelze koncert odehrát rezervovaně?PJ: Nejde, měl bych pocit, že podvádím. VJ: Je naše povinnost hrát emotivně. MZ: Tohle zatím žádná umělá inteligence nedokáže, nahradit emoci. PJ: Na druhé straně, nic není nemožné. Když jsme kdysi vylezli z moře, kdo mohl odhadnout, že budeme jednou létat na Měsíc? Lidovky.cz: Těšíte se na umělou inteligenci v klasické hudbě?MZ: Mám neutrální názor, vlastně nevím, co z toho vyleze. PJ: Nijak se netěším, nějak od přírody mám k takovým věcem odstup. Ani mne to nevzrušuje, ani riziko nevnímám jako nějak veliké. Lidovky.cz: Vás to neohrožuje, ale interpreti nebo tvůrci populární hudby jsou z toho dost nervózní. Třeba na Spotify se už objevují skupiny, které jsou vytvořené umělou inteligencí a mají úspěch, i milion posluchačů. Skladby nejsou příliš invenční, ale spoustě lidí se líbí. A pro tu firmu je to samozřejmě ekonomicky výhodné.PJ: Je to trošku šílené, ale vlastně se moc nedivím, v popu fungují tři akordy a určitý rytmus, který se používá neustále. Proč by na ten mustr nemohla umělá inteligence něco vyrobit? Pro dav to bude fungovat vždy. Kolik procent populace potřebuje něco invenčního? Potřebují něco, s čím se ztotožní. Lidovky.cz: Zvlášť pokud si pustí hudbu třeba k žehlení.PJ: Ano, tohle jsem měl na mysli, ne že bude někdo soustředěně poslouchat, většinou se popík poslouchá jako background. Lidovky.cz: Něco podobného jako o popu můžete ale říci i třeba o barokní hudbě, ta má také své mustry a konvence.PJ: To je do jisté míry pravda, chudáci barokáři… MZ: Je to těžké generalizovat, ale i v barokní hudbě jsou různé styly a proudy. Jiný je Vivaldi, jiný je Bach. PJ: Umělá inteligence by na základě dat a pravidel určitě dokázala vytvořit produkt, který by byl velice blízký barokní hudbě. Lidovky.cz: Už proběhl pokus s Bachem, do stroje se vložily všechny Bachovy skladby a na jejich základě „složil“ novou skladbu `a la Bach. Problém je, že je to celé odvozené, ve stroji byly všechny skladby, které Bach složil, ale nebyly tam skladby, které měl „jen“ v hlavě.PJ: Je pravda, že stroji chybí invence, okamžitá inspirace vnějším světem. To je pravé mysterium, božský hlas. Lidovky.cz: Zastánci umělé inteligence vám ale řeknou, že invence je jen nějaká náhodná permutace, vlastně iterace, a že touhle metodou může vzniknout i něco originálního. Ale bude v takovém výtvoru nějaká emoce?PJ: V tomto bych byl také skeptický, v mnoha odvětvích chápu, že z toho může být poprask a ve společnost