Bohdan potkal nejdřív neřízenou střelu a pak Lenu. Příběh nezměrné vůle a obětavé lásky

Na začátku byla jedna fotografie. Smutná. Zveřejněná na sociálních sítích. Lena byla v Maďarsku. Bohdan v hodně špatném stavu. Vloni v květnu Lena brouzdala po sociálních sítích. Znavena mnohaletou monotónní prací v českých továrnách se přesunula do Maďarska. Uklízení hotelových pokojů a status pokojské jsou přece jen lepší než stát jako dělnice u pásu. Tady se alespoň někdy, v kratičkých přestávkách mezi stlaním postelí, dá vytáhnout telefon a mrknout se, co se děje doma na Ukrajině. Co píšou příbuzní. Kdo zase umřel. Lena se narodila na západě Ukrajiny. V Zakarpatsku. Práce v Evropě je něco, co zkusil snad každý zakarpatský rodák. Někdo už „venku“ zůstal, zvláště teď, když doma zuří válka. Někdo se naopak vrátil. Leně se stýskalo. I když moc nebylo po kom. V maďarském hotelu byla práce o něco snazší než v české čokoládovně nebo restauraci. Foto: archiv Leny Gadzevič Maminka byla závislá na alkoholu. Lenu od pěti let vychovávala jako velkou spoustu západoukrajinských dětí babička. Ta nedávno zemřela. Dcera se Leně narodila už jako zahraniční dělnici. Tatínek Turek ale brzy zmizel v davu pracovních migrantů pohybujících se po celém schengenském prostoru. Takový obyčejný ukrajinský příběh. Ta fotka ji udeřila do očí nejdřív svou surovostí. Byla až vtíravě naléhavá. Nahý muž na ní ležel cudně na boku, neměl ani jednu ruku a chyběla mu i jedna noha. Voják, veterán. Vypadal jako velké zraněné zvíře. Mořské, napadlo ji. Pak se podívala ještě jednou. Pozorněji. Byl