V dospělosti se začala moje víra měnit, až se nakonec vytratila

Je možné v životě nalézt duchovní rozměr i bez náboženství? Vyrůstala jsem v poměrně náboženském prostředí. Jako dítě a teenagerka jsem byla věřící, chodila do kostela. Měla jsem pocit jistoty a ukotvení, něčeho, co mě přesahuje.  Postupně, zejména po odchodu z domu a s přibývajícími zkušenostmi, se moje víra začala měnit, až se nakonec téměř vytratila. Už se v ní necítím doma. Neumím se k ní vrátit, ani nemám pocit, že bych měla. Zároveň si však stále jasněji uvědomuji, že mi v životě něco chybí. Ne náboženské vyznání jako takové – spíše jakési duchovno, prostor pro „něco víc“, co člověka přesahuje a zároveň drží pohromadě. Jenže protože už nevěřím způsobu, jakým jsem byla vychována, a zároveň mi vůbec není blízká esoterika či různé alternativní duchovní směry, jsem v jakémsi vakuu. Nevím, kde hledat. Z toho vzniká i moje otázka: Jak se vlastně psychologové dívají na víru a duchovno? Vnímají je spíše jako zdroj psychické opory, nebo je to jen individuální „pomůcka“, která někomu sedí a jinému ne? Často totiž slýchám, že lidé, kteří v něco věří – ať nábožensky či filozoficky – bývají spokojenější nebo odolnější vůči těžkým obdobím. Má to reálné psychologické opodstatnění? Nebo jde jen o sebenaplňující přesvědčení? Online přístup ke všem článkům a archivu Spor mezi Trumpovou vládou a demokratickými státy se tragickou smrtí mladé Američanky ještě více prohloubil V pasti pohlaví: Kdy přestanou LGBT+ lidé poslouchat "kecy"?