Přijde krásný den, kdy kolaboranti budou shánět papíry na hlavu, aby unikli spravedlnosti

NÁZOR / Dějiny mají jednu nepříjemnou vlastnost: v nějaké podobě se vracejí. Ne doslova, ne mechanicky, ale s železnou pravidelností připomínají, že kolaborace s agresivním a zločinným režimem se dlouhodobě nevyplácí. Kolaboranti si obvykle myslí, že jsou chytřejší než ostatní, "pragmatičtí", že se dokážou prosmýknout mezi kapkami i kdyby pršel napalm a že slouží „realitě“. Ve skutečnosti kvůli své zbabělosti a pro osobní prospěch slouží jen zlu a okecávají to. České dějiny jsou v tomto ohledu dost výmluvné. Za protektorátu se kolaborace nevyplácela už v průběhu války. Stačí připomenout slavnou aféru s otrávenými chlebíčky pro služebné novináře, které připravil odboj lidem z okruhu velekolaboranta Emanuela Moravce. Moravec do posledních chvil držel linii a sám se pak v květnu 1945 raději zastřelil. Prezident Tiso, hlava kolaborantského Slovenského státu, skončil na šibenici. Následovalo poválečné vyřizování účtů, často tvrdé, místy spravedlivé, místy už poznamenané nastupující komunistickou zvůlí, kdy byli trestáni i lidé nevinní nebo málo vinní. Kolaborace se sovětským režimem měla jiný průběh a to především kvůli jeho dlouhému trvání. Tam si kolaboranty dokázal režim dokonce likvidovat sám, ovšem ne za to, co skutečně udělali. Rudolfa Slánského nechali komunisté na Stalinův příkaz pověsit a Gottwald, třesoucí se strachy, že přijde řada i na něj, zemřel dva týdny po Stalinovi. A když Chruščov odhalil kult osobnosti, všichni najednou tvrdili, že s tím vlastně neměli nic společného. Po roce 1989 jsme si řekli, že komunistický režim byl zločinný. Jenže zločinci jaksi zmizeli. Na chvíli si šel sednout Miroslav Štěpán, tím to v zásadě skončilo. Husák…