Česká politika je líná a podporuje monokulturu „zážitkového“ papalášství

KOMENTÁŘ / Je důvod to na počátku roku 2026 říct nahlas: česká společnost je mnohem dál, než její stát a všichni jeho aktéři, kteří ve své výkonnosti hluboce stagnují. Doplácíme na to a budeme doplácet stále víc? Jen namátkou ke stavu společnosti: Česko je na 18. pozici indexu štěstí společnosti/občanů již tři dvouletá období. Patříme svými vysokými standardy kvality života ke globální i evropské kultuře a žijeme již obdobným způsobem. Za třicet let se prodloužila délka dožití o bezmála 10 let. Jsme na špici nejbezpečnějších zemí, protože se tak chováme, ctíme bezpečnost a právo. Bezpečnost není až tolik výsledkem aktivity bezpečnostních a justičních složek, jak je patrné na extrémních výchylkách, jako byla střelba na FF UK, otrava Bečvy, vlakové havárie a spolehlivost fungování těchto systémů. Jsme solidně ekonomicky výkonní a rostoucí i v elitě EU. Rating ČR nám trvale roste a mezinárodní důvěra také. Způsob, jakým ovšem tuto výkonnost zhodnocuje český stát ve svých základních funkcích, je deficitní. V nerovnováze mezi výkonností a hospodárností generujeme deficitnost, protože si na obézní a nehospodárný a zaostalý stát nevyděláme. Jsme technologicky na evropském standardu ve vybavení domácností, zvládání informačních a komunikačních technologií lidmi, zaostává ovšem stát a v důsledku toho i vztah občanů a státu, který digitalizaci zanedbal. Počet univerzitně vzdělaných vzrostl z 8 procent v roce 1990 na nynějších 20 procent (27 % mezi ekonomicky aktivními), znalost cizích jazyků z 2 procent na cca 50 procent, v ekonomicky aktivních nad 65 procent. Kvalita univerzit nadále stagnuje. Máme vzdělání více, ale je nadále málo konkurenceschopné a…