Kořeny mezinárodní agresivity. Jak rozumí dnešní situaci Ruska historik a Stalinův životopisec

ESEJ / Historika Stephena Kotkina nebude čtenářům Kontextů potřeba nijak zvlášť představovat, udělal to už Jiří Hanuš v editorialu jednoho z loňských čísel (3/2024). Třetí a závěrečný svazek jeho monumentální monografie Josifa Stalina je očekáván v polovině příštího roku. I když Kotkin sám působí tak trochu jako zosobnění stereotypu historika, který jako by se právě vynořil z nějakého zaprášeného archivu, nijak se nebrání ani roli, jak se dnes říká, veřejného intelektuála vyjadřujícího se na základě svých znalostí k nejrůznějším otázkám současnosti. Z rozhovorů, které poskytuje tradičním i „novým“ médiím, vyvstává promyšlený a nesamozřejmý pohled na zemi, která z novinových titulků hned tak nevymizí. Kde je vlastně Rusko? V rozhovoru s Mattiasem Hessérem, historikem a redaktorem švédské televize Axess, se Kotkin zabývá otázkou postavení Ruska v politickém zeměpise současného světa. Rusko, jak říká, je vlastně všude. Geograficky je Rusko nepochybně blízkovýchodní země. Po staletí toužilo zmocnit se tureckých úžin, ovšem to by nebylo myslitelné, kdyby se rozkládalo někde daleko. Rusko má navíc nejen černomořské, ale i kaspické pobřeží. Nejstarším městem současného Ruska je Derbent, jejž získalo v devatenáctém století od qádžárovského Íránu. Dalo by se mluvit také o počátcích ruského státu ve Zlaté hordě – do roku 1480 potřeboval ruský velkokníže požehnání muslimského chána, jinak se velkoknížetem nestal – nebo o dobytí Kazaně Ivanem Hrozným a začlenění muslimských Tatarů do ruské šlechty. Anebo třeba o Kateřině Veliké a podrobení krymského tatarského chanátu, který byl pokračováním téhož slovansko-tatarského amalgámu. Rusko je nesporně součástí blízkovýchodní geografie i historie. Zároveň je Rusko země evropská. Představit si evropskou kulturu bez ruské hudby či literatury je nemožné. Car Alexandr předsedal mírovému urovnání v Evropě po Napoleonově porážce a Stalin předsedal mírovému urovnání po porážce…