Perličky na dně. Manifest nové vlny aneb Jirešův filmový skvost na motivy próz Bohumila Hrabala

NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Jaromil Jireš (10. 12. 1935 – 24. 10. 2001) by se v těchto dnech dožil devadesátky, už skoro čtvrt století však české kinematografii schází. Dokonce možná i těm, kterým zrovna nekonvenovalo jeho činorodé organizátorství a časné členství v komunistické straně. I oni ale uznávali jeho smysl pro generační filmařské usilování a přátelské vztahy, a třebaže se například takový Jan Němec o něm ještě v roce 2011 vyjádřil jako o někdejším „partajníkovi“ a „suchoprdovi“, zároveň konstatoval: „Měli jsme ho strašně rádi.“ A přiznal Jirešovi, že měl největší zásluhu na vzniku Perliček na dně (1965), kolektivní filmové povídkové pentalogie podle próz Bohumila Hrabala (1914–1997). O tomhle snímku o 107 minutách se někdy také hovoří jako o jakémsi tvůrčím manifestu české filmové nové vlny 60. let. Když jsem se na to kdysi Jireše na Letní filmové škole v Uherském Hradišti zeptal (Filmové listy 26. 7. 1994), odpověděl rezolutně: „Tím v žádném případě film nebyl – nová vlna neplnila manifesty. Byli jsme přátelé ze školy, spolužáci a krom toho jsme dělali film. Pojil nás ani ne tak společný estetický názor, jako spíše politický.“ Inspirátor Hrabal, organizátor Fikar Samotnou genezi filmových Perliček spojoval pak Jireš bezprostředně s osobou básníka Ladislava Fikara (1920–1975). Ten byl koncem 50. let ředitelem nakladatelství Čs. spisovatel, odtud ho však v roce 1959 vyhodili po skandálu s vydáním Škvoreckého Zbabělců (1958) a poté, co byla shora zastavena výroba Hrabalova souboru povídek Skřivánek na niti. Fikar pak přešel do Filmového studia Barrandov (FSB), stal se tam jedním z vedoucích tvůrčí skupiny Bohumil Šmída – Ladislav Fikar,…