„Čekal jsem jen pouhé obejmutí.“ Příběh kluka, který až v dětském domově poprvé poznal, co je to láska

PŘÍBĚH Z DĚTSKÉHO DOMOVA / Mé jméno je Honza, klasické české jméno. Ale můj příběh už tak klasický není. Moje máma byla mladá sedmnáctiletá holka a stvořila mě na svět spolu s tátou, kterého jsem v životě neviděl – „srab“. Starala se o mě převážně babička, protože máma byla ještě mladá a bála se, což jí nemám za zlé. Jediné, co jí mám za zlé, je, že mi nedávala lásku, kterou jsem tak moc potřeboval a byl bych za ni vděčný. Ale vše bylo docela v pohodě do mých šesti let, kdy máma začala brát drogy a já to už odmala viděl. Všechno, každou látku, každý sáček, až po to, jak jí byly přednější drogy než samotný syn, který jen čekal na její pouhé obejmutí. Zapojte se společně s deníkem FORUM 24 do sbírky neziskové organizace Duha Zámeček, která už pětadvacet let dává dětem z dětských domovů místo dárků zážitky, nová přátelství a pocit, že na ně svět nezapomněl. Děkujeme, že pomáháte! Moje jediná šance byla babička, která se snažila mi vše vynahradit. Společně s mámou jsme se co měsíc, dva, tři stěhovali. A babička za mnou každý den jezdila. Ale v jedenácti letech mi umřela a v tu chvíli se otočil svět. Máma už na mě, dá se říct, zapomněla úplně, většinou jsem býval sám. Uplynul rok a já se přesunul do diagnostického ústavu, kde jsem se naučil ústavnímu režimu. Byla to vzácná a dobrá zkušenost. Následně mě umístili do dětského domova a tam jsem si…