Lidé se dusili ve svých obývácích. Žlutozelený zabiják zalehl Londýn a nechal za sebou tisíce mrtvých

HISTORIE / Děti se držely za ruce a tápaly podél plotů, aby trefily do svých škol. Obličeje měly zakryté šálami, saze jim je barvily do černa. Policisté baterkami svítili dezorientovaným lidem na cestu a chodili před autobusy, jejichž řidiči netušili, kudy vede silnice. Cyklisté neviděli ani své přední kolo, diváci v kinech nedohlédli na plátna, fotbalistům na hřištích se ve smogu ztráceli spoluhráči i míč. Jedovaté zplodiny se během těch prosincových dnů roku 1952 plížily ulicemi, domovy i plícemi Londýňanů, dusily je a nakonec zabily tisíce z nich. „Světlo vlastně nebylo celý den,“ líčí legendární londýnské mlhy britský spisovatel Charles Dickens ve své slavné povídce Vánoční koleda z roku 1843. „Kdejakou škvírou a klíčovou dírkou se dovnitř hnala mlha a venku byla tak hustá, že ačkoli ulička byla nad pomyšlení úzká, protější domy vypadaly jako pouhé matné přeludy. Když člověk viděl ten špinavý mrak, jak se snáší a halí všechno stínem, mohl si málem myslit, že příroda bydlí hned vedle a právě chystá důkladnou nadílku.“ Nadílku, která rozhodně nebyla neškodná. Mlhy patří k britské metropoli stejně neodmyslitelně jako černé taxíky, zvon Big Ben nebo třeba Sherlock Holmes. Široké údolí řeky Temže prostupuje vlhkost, umocněná prouděním oceánského vzduchu. Stačí pak jen malý pokles teploty a vlhkost se sráží v podobě mlh, které teplotní inverze může držet v ulicích celé dny. Takové převážně vodní páry však dramaticky změnil příchod průmyslové revoluce v druhé polovině 18. století. Město spalovalo obrovské množství levného uhlí a do ovzduší z tisíců komínů továren i domácností…