Studená sprcha pro Evropu. Obávaný Napoleon jí rázně ukázal, z čí vůle se stává císařem

HISTORIE / Toho chladného prosincového dne roku 1804 se v pařížské katedrále Notre-Dame de Paris tísnilo několik tisíc lidí. Vybraní hosté s napětím přihlíželi pompézní korunovaci nového vládce Francie. To, co se však odehrálo před jejich zraky, nikdo z nich nečekal. V purpurově sametovém plášti podšitém hermelínem a s olivovým věncem na hlavě vystoupal Napoleon Bonaparte během slavnostní mše k oltáři, sejmul z něj císařskou korunu – a položil si ji na hlavu sám. Druhou, menší korunu pak umístil na hlavu nové císařovny Josefíny. Papež Pius VII. jen pozvedl ruku v žehnajícím gestu. Jediným dramatickým okamžikem Napoleon ukázal zemi i světu, z čí vůle se stává panovníkem – a že místo republiky se rodí sebevědomé císařství, které rozhodně nebude respektovat zaběhnuté pořádky. Ctižádostivý Korsičan Snad neexistuje v dějinách Francie muž, který by dodnes budil více kontroverzí. Byl uctívaný i nenáviděný, pokrokový státník i bezohledný tyran, největší vojevůdce i největší poražený, nejobávanější muž své doby a na sklonku života i ten nejosamělejší. U nohou mu ležela celá Francie, Evropa se před ním třásla, jeho moc sahala až do Afriky a Asie. Aby Napoleon I. Bonaparte pozvedl Francii i sebe samého, šel přes mrtvoly – doslova. Jen Francouzů zemřelo v napoleonských válkách více než milion. Ještě pár let před svou císařskou korunovací byl přitom „jen“ ambiciózním důstojníkem, mužem pocházejícím ze skromných poměrů drobné šlechtické rodiny na Korsice. Své jméno si vydobyl při obléhání Toulonu roku 1793, kdy jako mladý dělostřelecký důstojník zorganizoval záchranu přístavu. Přesnou a soustředěnou palbou donutil britské lodě k…