David Matásek: Z názoru se stalo náboženství, lži a kolaborantství by tady neměly mít místo

ROZHOVOR / Herec a hudebník David Matásek je rodilý Pražan a srdcem Žižkovan. Působil jako člen činohry Národního divadla v Praze, nyní je na volné noze, raduje se ze svých dětí a vnoučat a s manželkou chová včely. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popisuje svou lásku k Žižkovu, ale také ke svobodě a divadlu. „Nechali jsme naše spoluobčany, zejména babičky a dědečky, ruským dezinformacím napospas. Začíná to sdílením fotek s koťátky a bramboříky a končí řetězovými e-maily,“ komentuje Matásek hybridní válku Ruska proti České republice. Teď jsme slavili 17. listopad. Někde jste zmiňoval, že také srpen 1968 ve vás zůstal jako dětský zážitek. Jak jste prožíval komunismus a jeho konec? Moje máma šla 21. srpna 1968 pěšky za svojí mámou ze Žižkova do Podolí, protože jsme jako původem maloburžoazní rodina neměli telefon, o ten jsme přišli už v roce 1950. Tenkrát jsem svého tátu viděl poprvé brečet. A v listopadu 1989 jsem chápal, proč stojí na rohu na náměstí Klementa Gottwalda v Hradci Králové a nechce jít s mámou pod tribunu hulákat hesla o svobodě, protože se strašně bál, že to skončí stejně jako v srpnu 1968. Rok 1989, to už byla agónie komunistického režimu, bylo mi šestadvacet let a byl jsem na vrcholu sil, sto kilo a holá hlava, kapela Orlík. Samozřejmě jsme chodili provokovat na protikomunistické demonstrace a vysmívali jsme se bolševikovi, byl to adrenalin a vzdor. Ale to, co jsem prožil večer 17. listopadu 1989 na Národní třídě, pár metrů od vchodu do této kavárny, to byl pro mě šok, bylo to něco významně…