Letošní 17. listopad zní temně. Vidíme, kam jsme to dotáhli

KOMENTÁŘ / Oblíbený slogan, který zní už hodně let v Praze při oslavách 17. listopadu: Díky, že můžeme. Lidé, kteří chodí po Korzu Národní, tedy v centru města, kteří sem přišli zavzpomínat, jsou asi většinou vděční, že tu změnu zažili, že se dočkali svobody, že se tehdy jejich životy nezaslouženě a jaksi až zázračně změnily. Moje dcera (26) mně nedávno řekla, že se jí ten slogan Díky, že můžeme, nelíbí, a začala mi vypočítávat, co její generace nemůže a za co rozhodně necítí vděk. Prý chápe, že my, kteří jsme převrat zažili, na to rádi, nostalgicky, se slzou v oku vzpomínáme. Sám jsem si vzpomněl, jak jsem ani v nejmenším neprožíval, když mi bylo přes dvacet, oslavy konce druhé světové války, která byla zhruba taky více než 30 let za námi. Vůbec mě to nebralo. Dusil mě bolševický režim a snažil jsem se proti němu něco dělat. Ti mladí, ti aktivní, přemýšliví mladí, jsou na tom dnes vlastně podobně. Jasně, žijí v jiném režimu, ve svobodné zemi. Ale s tou svobodou je to jako se záchodem. Když máte doma na dvoře suchý záchod a musíte tam běhat v zimě v létě a najednou se přestěhujete do domu se splachovací toaletou, vidíte to jako velezměnu. Pro vaše děti, které se narodí do bytu se splachováním, je to norma, samozřejmost. Trochu surové srovnání, že? Ale sedí. Pokusit se dívat očima mladých na dnešní Česko znamená pochybovat o sobě, o tom, kam jsme to dotáhli. Vidět, koho jsme pustili do vedení země, sněmovny. Znamená to hledat chybu, ptát se, proč je…