Strejcokracie jako česká nemoc aneb Není to věkem, ale přístupem

NÁZOR / „Strejcokracie“ není o tom, kolik je komu let. Je o nastavení mysli. O lenosti, spokojenosti s neuspokojivým a pohodlném setrvávání v zajetých kolejích bez posunu vpřed. A tahle nemoc nepostihla jen naši stranu, najdeme ji v celé společnosti a i v každém z nás. Co tedy s tím? Na konkrétních příkladech si ukážme, co znamená ta „strejcokracie“ a jak na ni. Dějství první: Lenost V roce 2021 jsme objeli všechna místa v Moravskoslezském kraji. Od vesniček s pár domky až po velká města. Některá navštívili před námi osobně jen dva politici a můžete hádat, kteří to byli. Jinak nikdo. V některých těchto obcích se volební zisk pro naši koalici zvedl i o tisíce procent. Proč? Protože podání ruky a pár vět z očí do očí udělá víc než načančané, ale nesrozumitelné a nudné video z pohodlí poslanecké nebo ministerské kanceláře. Nebuďme líní a jezděme za lidmi. Dějství druhé: Spokojení s neuspokojivým Od roku 2016 jsme reálně vyhráli pouze jedny volby. Čekal jsem, že větší vlna sebereflexe přijde alespoň po těch letošních. Místo toho žehráme na to, že jsme lidem „špatně vysvětlovali“ ty dobré věci, které jsme pro ně dělali, a že bychom měli nastavit permanentní kampaň. Zaprvé. Nemůžete dobře vysvětlovat špatnou věc. Zadruhé. Práce politika je každodenní řemeslo. Patří k ní i permanentní kampaň. A jestli jsme to zjistili až teď, pak už chápu ty předchozí volební prohry. Pomůže ta „kampaň“. To netuším, protože ten bájný „marketing“ neprobíhá tak, že fotím sám sebe, ale že fotím svoji práci, mluvím…