Docent všech omylů aneb Jak Miroslav Ševčík překonal Peterův zákon i hranice vlastní trapnosti

KOMENTÁŘ / Kdykoli se před kamerou objeví bývalý děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík, nelze se ubránit jistému údivu nad tím, jak děsivý obraz může české školství nabídnout. Po jeho vstupu do Poslanecké sněmovny na kandidátce SPD se ukazuje, že hranice mezi obecným přehledem docenta ekonomie a kupříkladu vrátného může být překvapivě tenká. Nedosti na tom. Miroslav Ševčík po svém mediálně známém odvolání z pozice děkana míří ještě výš – teď se hodlá vedle poslance stát dokonce rektorem. Pokud by se jemu a nám všem tahle nehoda skutečně stala, znamenalo by to podobnou degradaci českého vysokého školství, jako je obsazení postu předsedy sněmovny šéfem extremistického hnutí SPD Tomiem Okumurou. Výroky Miroslava Ševčíka totiž působí jako živá ilustrace Peterova zákona: podle něj má každý člověk tendenci postoupit až na úroveň své neschopnosti. Jenže v případě Miroslava Ševčíka byl tento zákon fungování hierarchie byrokracie a managementu fenomenálně překonán, a to hned několikanásobně. K tomuto zamyšlení nás přivedlo jeho úterní vystoupení v Událostech, komentářích České televize, které završilo celou škálu předchozích veřejných faux pas. Když vysvětloval svůj údajně kritický vztah k Rusku, nenuceně poznamenal: „Jednoznačně jsem protiruský, historicky, už od osmdesátých let, kdy jsem jako jeden z prvních označil pomoc Varšavské smlouvy jako okupaci.“ Když mu moderátor Martin Řezníček připomněl, že v osmdesátých letech vstoupil do komunistické strany, označil tuto logickou námitku za osobní útok a po papalášsku atmosféru ve studiu vyhrotil. Pokud jde o minulost, má Ševčík vedle vstupu do komunistické strany i další kostlivce ve skříni. Už před čtyřmi lety se ukázalo,…