Kardinál Duka říkal to, co si skutečně myslel, což je vzácné. S řadou jeho myšlenek je ale těžké se smířit

NÁZOR / Kardinál Dominik Duka, který právě odešel, patřil ke čtveřici posledních pražských kardinálů, kteří ve svém životopise měli jedno společné. Byli v nepřízni bývalého komunistického režimu, který jim to dal silně pocítit. Všichni do jednoho v době temna, o které se dalo čekat, že bude trvat ještě nesmírně dlouho, v tom obstáli. Kardinál Josef beran byl internován, a nakonec musel odejít do exilu, kardinál František Tomášek také zažil internaci a potom ústrky. Miloslav Vlk přišel o státní souhlas a pracoval jako myč výloh v pražských ulicích. Dominik Duka jako jediný z této čtveřice skončil dokonce ve vězení. Můžeme přidat ještě kardinála z Litoměřic, Štěpána Trochtu, kterého, už vážně nemocného, nakonec (proti)církevní komunistický tajemník utýral k smrti. Tomáška, Vlka i Duku jsem měl možnost poznat osobně a z vlastní zkušenosti mohu dodat, že je spojovala i jakási (v dobrém slov smyslu) tvrdohlavost, což bývá pro život v nepříjemných režimech celkem cenná výbava. Umožňuje to přežít nejen fyzicky, ale i duševně a duchovně. Duka měl ale jednu zvláštnost, je jediný ze jmenovaných, u kterých si mnoho lidí kladlo otázku: "Co se to s ním potom stalo?" Odpověď nikdo nezná a neomylně ani znát nemůže, protože do člověka nevidíme, Bůh to nebude každému na potkání vykládat a jasnovidci nejsou většinou příliš důvěryhodní. Přesto se snažíme aspoň nedokonale nějakou odpověď najít. Ti, kdo to myslí dobře, třeba chtějí vědět, co by se mohlo přihodit i jim. Dominik Duka prokázal v době vlády mrzké lůzy odvahu a ta se bude v jeho životopisech právem…