„Vy svině gestapácký, tady máte to světlo!“ řvali esenbáci a studenty ze Strahova mlátili hlava nehlava

HISTORIE / „Co si to dovolujete, vy svině studentský, s tímhle jsi skončil se školou! Půjdeš do dolů, nebo k lopatě!“ poslouchal mezi ranami a kopanci Pavel Janda, v říjnu roku 1967 student Fakulty stavební Českého vysokého učení technického. Po několika úderech do hlavy upadl do bezvědomí a svezl se k nohám svých trýznitelů, příslušníků Veřejné bezpečnosti. Jeho provinění? Se svíčkou v ruce spolu s dalšími studenty volal v ulicích Prahy po lepších podmínkách k žití, volal po světle.  Touha vymanit se, či alespoň uvolnit pevné sešněrování komunistickým režimem, v šedesátých letech v Československu nabírala na síle. Nejen ve společnosti, ale i uvnitř samotné komunistické strany se ozývaly hlasy volající po změně, po reformách zkostnatělé totality. Konzervativní vedení v čele s prvním tajemníkem a prezidentem republiky Antonínem Novotným však tvrdošíjně odmítalo názory umírněnějšího křídla, které si uvědomovalo, že bez větší otevřenosti bude důvěra lidí v socialismus stále klesat. Nebylo divu. I po letech jeho budování ekonomika stagnovala, cenzura a propaganda jely na plné obrátky, jakýkoliv nesouhlasný názor byl ihned umlčen a potrestán. V červnu 1967 na sjezdu Svazu československých spisovatelů jeho účastníci – Václav Havel, Ivan Klíma, Antonín Kliment, Pavel Kohout, Milan Kundera, A. J. Liehm nebo Ludvík Vaculík – otevřeně požadovali svobodu slova, zrušení cenzury a demokratizaci života v Československu. Místo dialogu padli do hledáčků Státní bezpečnosti, dočkali se výslechů, zákazů publikování nebo vyloučení ze Svazu československých spisovatelů. Prezident Novotný v jednom z projevů v září roku 1967 prohlásil, že „liberalismus spojený s objektivismem je nutné odsoudit“ a stejně…