KOMENTÁŘ / Pozorovat, jak Andrej Babiš (ANO) sestavuje vládu, to bolí. Bolí to, pokud jste demokratka nebo demokrat, ale bolet to musí i tu menší část voličů, kteří volili koalici SPD
Tomia Okamury. Dá se z toho nějak vybruslit? Ještě k té
Bolesti. Nebolí jen vědomí, že se s poměrně vysokou pravděpodobností stane Okamura předsedou sněmovny, což je v parlamentní demokracii nesmírně prestižní post. Bolí i fakt, že by se „ikona“ (slovy
Petra Macinky) Motoristů sobě
Filip Turek měl stát šéfem české diplomacie. Voliče, kteří mají
Starost o klima planety, bolí představa šéfa Motoristů
Macinky na ministerstvu životního prostředí. Mezi Macinkou a Okamurou je ale zásadní rozdíl.
Macinka před volbami odmítl „změnu režimu“, kterou by Okamura vítal.
Macinka se svými antizelenými tendencemi zřejmě skutečně zastupuje mnohem víc voličů než extremista Okamura se svou touhou vystoupit z NATO a EU. (A jistě, vím dobře, že za Macinkou a za Turkem vykukuje
Václav Klaus, který se během let přešupačil z politika hlásícího nás do EU v politika lnoucího k šílenství jménem Kreml.) Teď to vypadá, že Babiš dojednal „to hlavní“, vládní posty, rozdělení ministerstev, odjel si orazit na dovču a
Karel Havlíček s Alenou Schillerovou předstírají samostatné vyjednávání o programovém prohlášení nové vlády. Aby ANO tak moc nevyhlíželo jako hnutí jednoho oligarchy. Takže to vypadá, že kostky byly vrženy a že nás už nic od koaliční vlády ANO – SPD – Motor, Babiš – Okamura – TurkoMacinka nezachrání. Okamura již oplakal referendum o vystoupení ze Západu, zklamaně uznal, že na tento pro Česko smrticí krok nezískal dost hlasů. A zbytek je…