Češi, židé i Němci odmítající nacismus, kteří v pohraničí žili celé generace, si na konci září 1938 museli sbalit kufry a odejít do vn... 🤖 AI
HISTORIE / Ze dne na den se ocitli bez domova, nikým nechtění. Češi, židé i Němci odmítající nacismus, kteří v pohraničí žili celé generace, si na konci září 1938 museli sbalit kufry a odejít do vnitrozemí, své domovy, majetky a dosavadní životy nechali za sebou. Mačkali se na nádražích, v kasárnách i školách a stát si s nimi jen těžko věděl rady. Jejich zoufalství a ponížení předznamenaly atmosféru i osud celé druhé republiky. Trvala sotva půl roku, pouhých 165 dní – pokud ji počítáme od prvního říjnového dne roku 1938, kdy mnichovská dohoda vstoupila v platnost, až do vyhlášení Slovenské republiky 14. března roku následujícího. Přesto se druhá republika stihla stát jednou z nejtemnějších a nejbolestivějších kapitol českých dějin. Všechny hodnoty a ideály, o něž se opírala první republika, skomíraly. Mizely poslední zbytky liberálních postupů v hospodářství, občanská práva a Svobody byly omezovány, nastoupila cenzura, sílil antisemitismus. Dny druhé republiky byly navíc od jejího počátku sečteny – nacistický vůdce Adolf Hitler se nikdy nechtěl spokojit jen s československým pohraničím. Atmosféru ve společnosti líčil Josef Čapek v jednom z podzimních vydání Lidových novin roku 1938: „Listopad už snáší poslední listí se stromů a jejich větve se už začínají tvrdě a naze rýsovati proti předzimnímu nebi. Snad tak mnohému z nás to připomnělo jeho samotného, nás všechny. I my se teď tak trochu cítíme jako bezlisté stromy… Stojíme tu do té přicházející zimy obnaženi a ošleháni jako ty stromy.“ Mnichovská tragédie Osud Československa se zpečetil po půlnoci v noci na 30. září…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj