O čase a kultuře okamžitosti naší epochy. ESEJ / Minimálně od počátku modernity žijeme v epoše, kterou lze charakterizovat jako neustálé zrychlování času a kultury okamžitosti... 🤖 AI
ESEJ / Minimálně od počátku modernity žijeme v epoše, kterou lze charakterizovat jako neustálé zrychlování času a kultury okamžitosti. A to jak ve vztahu k novým technologiím, sociokulturní a (geo)politické změně, tak samozřejmě i v souvislosti s celkovým tempem našich osobních životů. Naše Doba se zrychluje nejen obrazně, ale i skutečně. Jak ukazuje německý sociolog Hartmut Rosa nebo britský sociální a kulturní antropolog John Tomlinson, žijeme v éře nikdy nekončící "sociální akcelerace". Všechno musí běžet rychleji: technologie, práce, komunikace, vztahy, zdraví, láska, děti. Tomlinson dokonce tvrdí, že žijeme v "epoše okamžitosti". Jak Červená královna říkala Alence (v Říši divů): "Musíš běžet čím dál tím rychleji, ale jen proto, abys zůstala tam, kde jsi, nikoliv proto, aby ses posouvala dál, kupředu." Ale co tím získáváme, můžete se ptát. Často jen vyčerpání a paradoxní pocit, že nikdy nemáme v podstatě na nic dost času. Toto představuje jeden z nejdůležitějších rysů či znaků současné pozdně kapitalistické post-digitální modernity. Nové technologie nám měly čas šetřit, ale paradoxně jej máme čím dál méně – toto je zásadní paradox naší současné hypermodernity. Vstříc časové autonomii Pokusím se však nabídnout cesty z tohoto bludného kruhu nebezpečné uspěchanosti a "krysího závodu". Přicházím s řešením takzvané "časové autonomie" – to jest schopnosti znovu si přivlastnit a "ochočit" čas jako něco víc než pracovní kalendář, meetingy a notifikace, tedy jako jen to, čemu staří Řekové říkali Chronos. Nejde jen o nějaké naivní a nikam nevedoucí „zpomalování" – to je v současnosti prázdná, bezobsažná nádoba. Pomalost dnes funguje především jako komodita (Slow…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj