Je roztomilý, děti se s ním mohou krásně mazlit, má velké oči a hebkou srst. Mluvíme pochopitelně o klasických „mončičácích“, o které děti už zase stojí a opouštějí jejich méně pohledného bratříčka...
Je roztomilý, děti se s ním mohou krásně mazlit, má velké oči a hebkou srst. Mluvíme pochopitelně o klasických „mončičácích“, o které děti už zase stojí a opouštějí jejich méně pohledného bratříčka mezi plyšáky, Labubu. Nejde o žádné konkrétní zvíře, nebo Tvora z pohádky, je to prostě mončičák, který byl vyrobený proto, aby děti získali prima plyšáka na mazlení. Figurku uvedla na trh v roce 1974 japonská firma Sekiguchi Corporation. Figurka neměla být děsivá, ale přesně naopak, co nejvíce přitažlivá, ba až kýč, dalo by se říci. Přesto, že v sedmdesátých letech ještě neexistoval internet a sociální sítě, se figurka velmi rychle rozlétla do světa. V osmdesátých letech se dostala také do socialistického Československa, kde se dal koupit jen omezený sortiment mončičáků a na začátku Jen v obchodech Tuzex, kde se nakupovalo za Bony. Mončičák si cucal palec, ten se mohl umístit do otvoru v ústech, což bylo naprosto převratné. Některé modely také pískaly. Mončičák byl v osmdesátých letech nesmírně populární, muselo je mít prostě každé dítě. Po sametové revoluci jejich popularita odezněla, do Československa se začalo dovážet Tolik hraček! Děti měly na výběr, obchody byly zahlcené hračkami a to teprve měly přijít nejrůznější herní konzole a Celý herní průmysl. Mončičáci dožívali v koutku skříní, poté už nemilosrdně zastrčení na půdě, nebo dokonce pohozeni v kontejneru. Nicméně ten, kdo si mončičáka ponechal, dobře udělal. Mončičáci totiž zažívají obrovský comeback. Zřejmě je to díky oblíbenosti figurky Labubu, která rozhodně tak roztomile nevypadá. Mončičáky si zdaleka nepořizují děti, ale velmi často dospělí.
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj