HISTORIE/ „Do baráku najednou přišli chlapi, vyhnali nás ven a hnali nás nahoru na
Petrovku,“ vzpomínal
Jan Špindler. Bylo mu pouhých sedm let, když spolu s prarodiči stál u zdi Petrovy boudy na hřebenu Krkonoš, aniž by tušil proč. „Já nevěděl, o co jde, jestli nás chtějí postřílet. A chtěli.“ V květnu 1945 Evropa sice oslavovala konec druhé světové války, avšak skutečný mír mezi lidmi nenastal. Namísto něj na mnohých místech zavládl chaos, odpor vůči všemu německému a nové násilí, hnané touhou po pomstě za všechna ta léta nacistického teroru, za všechen ten
Strach, ponižování, týrání, vraždění. V Československu rozvrat nacistického Německa „uvolnil stavidla nahromaděné zloby, kterou orgány obnovované republiky nebyly schopny ani příliš ochotny regulovat,“ připomíná historik vrchlabského muzea Správy KRNAP Jiří Louda. Nezvládnutá nenávist vyvrcholila masakrem desítek lidí německé národnosti, mezi nimiž byli i civilisté. Pachatelé se nikdy za své činy nemuseli zpovídat. Češi a Němci sdíleli život v hraničním pohoří kolem dnešní České republiky po dlouhá staletí. „Mísili se mezi sebou a německá kultura českou výrazně obohatila, pomáhala ji vytvářet a stala se její pevnou součástí,“ podotýká historik
Ferdinand Seibt ve své knize Německo a Češi - Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Vzájemné vztahy se po ta léta neobešly bez napětí, avšak největší rozkol přišel po konci první světové války a zrodu Československa. Německé demonstrace za právo na sebeurčení československá armáda krvavě potlačila. Tři miliony sudetských Němců, zhruba třetina obyvatelstva českých zemí, se ocitly v novém státě jako národnostní…