NÁZOR / Je na tom nepochybně něco chmurně příznačného, že vlajka
Ukrajiny na průčelí
Národního muzea v
Praze musela ustoupit reklamní prezentaci výstavy fosilií prastarých příbuzných lidí z rodu australopitéků. Zhmotňuje se tak nejen sen proruských sil v řadách české společnosti, kterým dlouhodobě ležela v žaludku, ale i krátkozraký
Pragmatismus, s nímž společnost pomalu a nenápadně opouští Ukrajinu a její historický boj o svobodu ve prospěch momentálních a partikulárních zájmů. Naplňuje se tak sen ruských a dalších diktátorů, když ty nejsilnější rysy povahy rodu Homo Sapiens, tedy jeho schopnost solidarity, empatie a nezištné pomoci, nahrazuje přízemní svět obstarávání. Namísto člověka a jeho hodnot nám nabízí nevysokého živočicha uvyklého na sběr kořínků a pojídání hmyzu, ba i mršin. Nemíním nijak zpochybňovat význam expozice Národního muzea ani unikátnost představených exponátů. Přesto však cítím něco krajně znepokojivého na faktu, že vizuální prezentaci této expozice musela ustoupit vlajka symbolizující odhodlání českého národa (jemuž tato budova patří) nezištně pomáhat zemi čelící nespravedlivé a agresi krvavé diktatury, která ještě před několika dekádami nelítostně devastovala a ždímala svou českou kolonii a její obyvatele. https://x.com/Posledniskaut/status/1961077330773762447 Ve stínu sílícího tlaku na normalizaci vztahů s touto diktaturou, která se nyní hlasitě ozývá z úst rádoby opozičních stran a hnutí naskakujících na tu nejtvrdší protizápadní propagandu, je zmizení tohoto symbolu našeho uznání ukrajinského odporu a solidarity s ním obzvláště varovné. Některé evropské země se totiž již dříve otevřeně rozhodly přidat se na stranu nepřítele Ukrajiny. Není to naše
Válka, říkají a ohýbají záda před muži plně zodpovědnými za rozpoutání nejhoršího krveprolití,…