KOMENTÁŘ / Někteří kolem nás, jimž se nechce Zpět do medvědí náruče, ale koneckonců nejsou ochotni proti tomu nic dělat, usilovně konzumují těšínská jablíčka. Představují si, že pokud se k moci dostane „zaklekávač“ Babiš a v jeho bandě ranaři z řad fašistů a komunistů, bude jim stačit poslušně se přikrčit – jako to přece stačilo v samotném závěru husákovské normalizace. Nemohou se více mýlit. Iluze zmíněného typu mají, zdá se, dlouhou tradici. Kdysi nám dějepisář na základní škole líčil, jak válečný odpor proti nacistům těžce zasáhla naivní očekávání, „že to bude jako za Rakouska“. Jenže staré Rakousko na konci své existence bylo oproti periodě rekatolizace benevolentní monarchií. Jeho poddaní se jistě netěšili stejným právům jako řekněme poddaný britské královny Viktorie, nicméně přezdívka „žalář národů“ byla značně nadnesená. Ti kdo plánovali druhoválečný čs. odboj si ovšem dostatečně neuvědomovali rozdíl mezi konfinací Karla Havlíčka Borovského v Brixenu a přesunem oponentů NSDAP do koncentračních táborů. Nerozuměli nesouměřitelnosti mezi praktikami c. a k. policie a Gestapem. Také proto byl odboj proti nacistické okupaci podstatně méně úspěšný, než mohl být. A exilové úřady v Londýně brzy pocítily potřebu opticky odboj zvýraznit akcí v zahraničí připraveného speciálního komanda… Autoritářské režimy v závěru své existence bývají pochopitelně o dost snesitelnější než režimy teprve nastupující. Na to položertem poukazuje i Cimrmanův „sekáč, co se nezakecá“. Další omyl plyne ze zkreslené perspektivy. Bývalý disidentský politik Viktor Orbán měl téměř dvě dekády na to, aby v Maďarsku vybudoval svůj autoritářský režim. K tomu patřila i snaha klamat zahraniční návštěvníky ohledně…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj