V minulém čísle Kontextů jsme přinesli zkrácený text úvodu knihy
Douglase Murrayho O demokracii a kultu smrti. Vyvolal značný čtenářský ohlas, a proto tentokrát přetiskujeme ještě část třetí kapitoly, v níž se autor zabývá tím, co se po masakru ze 7. října dělo na Západě. Otázka Izraele zůstává navýsost aktuální – nejen proto, že dnes i u nás propalestinští křiklouni rádi provázejí předvolební mítinky politiků, které podezírají ze sympatií k židovskému státu. Jak řekl autor knihy v jednom rozhovoru, osud Izraele bude i osudem západní civilizace. Už několik měsíců po vypuknutí ozbrojeného konfliktu začala média tvrdit, že Izrael měl sice po masakru 7. října mezinárodní sympatie a podporu, ale nepřiměřeným útokem na Hamás a Palestince v Gaze se o ně připravil. Není to pravda: pokud se vůbec o nějakých západních sympatiích dalo mluvit, netrvaly ani pár hodin. Už večer se před izraelským velvyslanectvím v Londýně srotil dav oslavující genocidní masakr. Demonstranti mávali palestinskými vlajkami, vypouštěli světlice a vyřvávali „Alláhu Akbar“, válečný pokřik islamistických teroristů. Shromáždění na Times Square v New Yorku se konalo den po útoku, kdy se na jihu Izraele ještě pořád nepodařilo nájezd vražedných teroristů zastavit. A na demonstraci v Manchesteru vyhlašoval jeden z jejích organizátorů: „Když slyšíme o odporu, o povodni al-Aksá, musíme tuto povodeň proměnit v tsunami po celém světě!“ O den později, 9. října, tisíce lidí oslavovaly Hamás a vyřvávaly nenávistná hesla proti Izraeli před izraelským zastupitelstvím v londýnském Kensingtonu. Demonstranti mávali typickými transparenty jako „Stop okupaci!“ a skandovali „Ať žije revoluční intifáda!“. Dav oslavující masakr se srotil také před domem britského premiéra, opět létaly světlice a z tisíců hrdel se ozýval válečný pokřik džihádistů. Jeden zvlášť nápaditý nápis hlásal: „Dekolonizace není…