Bodákem přes oko do mozku. HISTORIE / Příliš hlučné, příliš nepoddajné, příliš „své“... 🤖 AI
HISTORIE / Příliš hlučné, příliš nepoddajné, příliš „své“. I taková označení přiváděla ženy do rukou amerického lékaře Waltera Jacksona Freemana, aby je zázračnou moderní metodou zklidnil a zbavil trápení. A nejen je. Ostrý sekáček na led vrážel do mozku i zlobivým dětem, nezvladatelným puberťákům, lidem trpícím depresemi a dalšími psychickými nemocemi či například válečným veteránům v područí jejich traumat. Místo spásy však přicházela zkáza. Lobotomie poškozovala mysl, mrzačila těla, zabíjela. Bezostyšně brala osobnost a hlas těm, kteří byli jiní, než se od nich čekalo. Psychicky nemocní lidé bývali ještě v meziválečném a poválečném období minulého století odsouzeni k doživotnímu trápení a jejich nejbližší spolu s nimi. Nevěděli si s nimi rady, a tak je posílali do přeplněných psychiatrických léčeben. Například v amerických ústavech v roce 1939 pobývalo Přes 400 000 pacientů a čísla dál neútěšně rostla. Sami lékaři ale bývali bezradní. Neměli v rukou žádná antipsychotika ani antidepresiva, a tak se svým pacientům snažili pomoci nejrůznějšími invazivními a drastickými metodami. Léčba, která ubližovala S nadějí, že se mozek „restartuje“, vpichovali nemocným tak velké dávky inzulinu, až padali do hypoglykemického kómatu. Podávali jim látky vyvolávající epileptické záchvaty, předepisovali jim elektrošoky bez tišících prostředků nebo dlouhé koupele ve studené vodě, nechávali je svazovat do kazajek či přivazovat k postelím. Uzdravení ale stále nepřicházelo. Někteří Pacienti se sice na chvilku uklidnili, ale za cenu fyzických i psychických zranění, ztráty paměti, nejrůznějších trvalých následků, či dokonce smrti. V těchto časech plných beznaděje náhle přišel způsob, který sliboval účinnou a dlouhotrvající…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj