ESEJ / Je mi teď už dost Přes osmdesát let. Tedy věk, kdy Je čas umřít. Pokud to zatím ještě nejde, člověk může aspoň psát nekrology za ty, kterým se mezitím umřít podařilo. Mně se poslední příležitost naskytla 23. července tohoto roku. V Budapešti Zemřel můj přítel Csaba Gy. Kiss, vysokoškolský učitel. Jeho oborem a zájmem byly mimo jiné dějiny maďarské a šíře vzato středoevropské politické a kulturní dějiny. Znali jsme se někdy od sedmdesátých let minulého století a naše politické zájmy byly v moha ohledech podobné. Jak by ne, žili jsme oba v podobném prostředí a v podobné době, tj. v posledních letech ruského stalinského impéria a na jeho západním okraji. Oba jsme změnu situace v roce 1989 chápali jako naději na návrat do civilizace, k níž jsme kdysi patřili – jistěže naději, která může být, jak to v této oblasti bývá, dosti často a snadno zmařena. V Maďarsku došlo k podobnému zklamání naposled v roce 1956, u nás o 12 let později. Mezi Českem, resp. Československem na jedné a Maďarskem a Maďary na druhé straně nebyly vztahy zejména v devatenáctém a dvacátém století zvlášť idylické. Maďaři byli původně úspěšnější v provádění vlastní politické emancipace. U nás se zprvu T. G. Masaryk snažil o jakési sblížení ve střední Evropě, ale během první světové války v době vzniku „ČSR“ i on například ve vztahu k Maďarsku přešel na politiku dosti konfrontační. Masarykův nástupce ve funkci prezidenta Edvard Beneš v tom v době druhé světové války pokračoval, a nakonec na skoro padesát let zavedl českou politiku neúmyslně, ale úspěšně na dalších skoro padesát let…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj