Téma smrt bývá stále ve společnosti tabuizované, avšak k životu nevyhnutelně patří. Možná za tím stojí náš strach, možná snaha vyhnout se úzkosti a bolesti spojené s umíráním.
Téma smrt bývá stále ve společnosti tabuizované, avšak k životu nevyhnutelně patří. Možná za tím stojí náš strach, možná snaha vyhnout se úzkosti a bolesti spojené s umíráním. Často se má také za to, že závěr života je časem pro bilancování a usmíření se s těmi, od nichž nás rozdělily roky či konflikty. Ale jak se mají věci ve skutečnosti? Otázku usmiřování se s okolím před smrtí osvětlila hospicová sestra a autorka několika bestsellerů Julie McFaddenová z Kalifornie. Podle ní se příbuzní nezřídka kdy diví, že jejich umírající blízcí „nechtějí vyčistit vzduch“ nebo „se neomluví ani na smrtelné posteli“. Julie k tomu dodává následující: „Tohle se většinou stává jen u jednoho procenta lidí, u nichž byste to vůbec nečekali.“ „Ne každý, kdo umírá, je dobrý člověk. Lidé odcházejí ze světa takoví, jací byli po Celý život, a to, co vás od nich dříve vzdalovalo, se často ještě prohloubí, protože nemoc a ztráta kontroly tyto rysy zvýrazní,“ říká zkušená hospicová sestra Julie. Proto Julie doporučuje od příbuzných na sklonku života raději nic neočekávat. Mohlo by to totiž snadno vést ke zklamání. Rovněž se vyjádřila k tomu, zda je opravdu nutná přítomnost rodiny u umírajícího: „Pokud se rozhodnete být u svého blízkého člověka, udělejte to hlavně pro sebe, abyste později nelitovali. Nečekejte ale, že se náhle jako zázrakem změní.“ Podle hospicové sestry je tedy nesmírně důležité zůstat nohama na zemi a nemalovat si vše na růžovo, byť by si téměř každý přál, aby na sklonku života přišlo srdceryvné usmíření s rozhádanými příbuznými. Duševní zdraví máme totiž jen jedno a…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj