KOMENTÁŘ / Ukrajinský Euromajdan z přelomu let 2013–2014 jako téměř okamžitý výsledek nepřinesl jen útěk tehdejšího proruského prezidenta
Viktora Janukovyče do náruče kremelských protektorů (v níž si ostatně hoví dodnes) a vítězství demokratických sil v zemi, ale také vznik dvou důležitých nezávislých protikorupčních institucí – Ukrajinské národní protikorupční kanceláře (NABU) a Specializované protikorupční prokuratury (SAP). Důvod byl přitom zřejmý – korupce má na Ukrajině „díky“ dědictví carské a pak sovětské říše vskutku staletou tradici. Mimochodem – přívlastek „nezávislý“ je zcela namístě, neboť tyto dvě autonomní složky ukrajinské státní správy byly svobodné natolik, že s postupem své okamžitě zahájené
Činnosti si troufaly na stále mocnější (a často právě proto zkorumpovanější) těžké politické
Váhy, až se nakonec propracovaly do těsné blízkosti samotného prezidenta. Právě to zřejmě spustilo poměrně krátkou, ale pro NABU a SAP nakonec vítěznou bitvu, která značně otřásla reputací i postavením samotné hlavy ukrajinského státu. Na úvod ještě dodejme, že faktografii pro účely tohoto materiálu čerpáme především z obsáhlé investigace na serveru listu Ukrajinska pravda, o niž se postarali kolegyně Sevgil Musajevová a kolegové Michail Tkač a Roman Romaňuk. Přestože v posledních týdnech se události kolem obou antikorupčních orgánů řítily
Doslova tryskem,
Plány na okleštění jejich samostatnosti, popřípadě úplné zrušení, dozrávaly beze spěchu. „Přílišnou samostatnost“ bojovníků s korupcí nesli lidé ze Zelenského týmu nelibě už po řadu měsíců – úměrně tomu, jak se rozrůstal počet podezřelých státních úředníků, mimochodem i přímo v prezidentově nejbližším okolí. V posledních dvou letech si NABU vzala na mušku i představitele vládnoucí špičky, třeba předsedu Antimonopolního úřadu Pavla Kyryllenka, ministra zemědělství…