„Konzervativní levičáctví“ jako krajně nebezpečný jed a historky patrona Stačilo... 🤖 AI
ESEJ / Spisovatel Jiří Padevět občas ve svých textech připomíná barvitou postavu prvorepublikové a druhorepublikové extremistické scény: Emanuel Vajtauer nejprve působil jako šéfredaktor komunistického Rudého práva, aby byl za německé okupace pověřen nacifikací někdejší Peroutkovy Přítomnosti. A právě proto je jeho kauza aktuální. Fyzicky se Vajtauer po válce „záhadně ztratil“ a dodnes netušíme, kdy a jak sešel ze světa. Typ bezzásadového oportunisty ve službách libovolného zločinného režimu však přežil jeho smrt – a straší tu dodnes, jak se můžeme opět snadno přesvědčit. V čem je Vajtauerova kauza netypická? Mezi politickými extrémy vpravo a vlevo docházelo vždy k přelévání řadových příznivců a neměli bychom to považovat za nic překvapivého. Nutno ovšem říci, že přehazování ideologických výhybek se až na výjimky netýkalo stranických intelektuálů. Ti se zpravidla sami viděli Coby strážci ideové soudržnosti a kontinuity, do níž přechod na stranu dosavadního nepřítele nepatřil. V klidnějších dobách, kdy Evropa vykazovala relativní stabilitu liberálně demokratického řádu, intelektuálové kromě role organizační a propagátorské sloužili také jako návnada pro kritické liberálně smýšlející příslušníky městské střední třídy. Takovým ukazovali údajnou přijatelnější tvář ruského bolševismu, který ovšem o žádné sofistikované intelektuální základy ve skutečnosti nestál. Většina československých intelektuálů, kteří mezi válkami pociťovali sympatie ke komunistům, byla v době mnichovské krize již semleta mechanismy „bolševizace“ KSČ, což jim zjednodušilo situaci. Gottwaldovo vedení dalo jasně najevo, že o „kolísavé“ kádry nárokující si svatokrádež typu posuzování ideové konzistence přístupů moskevského vedení ani dost málo nestojí. Kdo stranu neopustil dobrovolně,…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj