1946 vs. 2025. Tentokrát můžeme volit ty, kdo nechtějí „národně specifickou“ variantu ruské zemljanky

KOMENTÁŘ / Jen něco přes dva měsíce nás dělí od podzimních parlamentních voleb. Tedy od voleb, jež mohou rozhodnout o osudu země na generaci, dvě nebo tři. Avšak většina těch, kdo se chystají hlasovat „proti poměrům“ a za „změnu režimu“ dohlédne jen na soukromé citečky. Kdyby se historie měla zabývat pouze otázkou, „jak to doopravdy bylo“, právem bychom se ptali, k čemu nám v životě je. Ale jen bychom opakovali práci, kterou odvedl Friedrich Nietzsche v 70. letech předminulého století. Filozof, kritik a publicista Walter Benjamin v krizovém období 2. světové války zásadně revidoval pohodlné názory na dějiny, o něž se opíral naivní historický optimismus. (K němu bychom dnes na prvním místě zařadili proslavený Fukuyamův spisekz 90. let Konec dějin.) V Dějinně filozofických tezích sepsaných ve francouzském exilu se autor čerpající z tak různorodých zdrojů jako byl právě Nietzsche, židovská mystika nebo originálně chápaný marxismus pokusil nabídnout vlastní pohled na to, jak nám může být historie v aktuálním životě užitečná. Benjamin polemizuje s představou, že smyslem historického poznání by mělo být nalézt a zmapovat příčinné souvislosti. Pokud chceme, aby nám historie něco dala v době historických zlomů, kdy dějiny neprobíhají lineárně a pomalu, musíme podle něj postupovat jinak. Úkolem historika je uchopit konstelaci, do níž jeho vlastní doba vstoupila s některou z dřívějších epoch. Historický obraz by měl mít podobu vzpomínky na minulé události, jak se nám vybaví v okamžiku nebezpečí. Benjaminovskou konstelací, v níž se dnes nacházíme my, je vztah naší doby k éře těsně po 2. světové válce. Týká…