Koupaliště jsou svébytným společenským i architektonickým fenoménem. Panují tam zvláštní poměry, rovnostářství, jež se už pomalu stává vzácností: u vody a pod širým nebem je jedno, kým jsme, co děláme a kam směřujeme. Jakmile se ocitneme v areálu, čas přijde o ostrý tvar a rozpouští se v rytmu drobných událostí spojených s koupáním, opalováním, občerstvováním, jež se neustále opakuje. Je náhle cyklický, nelineární a jako takový se měří nikoliv produktivitou, ale sluncem na obloze a délkou stínu, jejž vrhá. Koupaliště umožňují návrat prožívané radosti z pouhého bytí, bez ambicí konat velké skutky, pokud za ně nepovažujeme vrhání do vody nebo roztírání krémové emulze po těle, aby nedošlo ke spálení pokožky. V tomto smyslu jsou takřka lázeňsky terapeutická. Na trávě, dece, rohoži nebo molu se vracíme k sobě a vzpomínáme, jací jsme byli, protože zvuky, výkřiky a pohyby jsou kupodivu neměnné, pořád stejné, jako by se odehrávaly v rámci jakéhosi vyššího řádu. Stačí projít bránou… Mezi smrky Mění se jenom kulisy. Lesní koupaliště v Liberci je hodno svého názvu, je opravdu obklopeno smrkovými lesy dodávajícími jeho klimatu typickou jiskřivost ovzduší prosyceného kyslíkem. Další specialitou je napájení chladnou vodou z horského potoka, která
Nejdřív bere dech, ale posléze probouzí k životu.
Začalo sloužit před válkou, ale jeho existence se vyznačovala určitou nestálostí, neukončeností, jako by chyběl pevnější grunt. Vše vyvrcholilo uzavřením v roce 2007, přičemž definitivní rozuzlení přinesl požár, jenž o tři roky později pohltil hlavní budovu. Úpadek se naplnil v ohni, což je bohužel česká specialita, na konci spousty staveb bývají pekelné plameny. Naštěstí absolutní pád může přinést odraz ode dna k čemusi lepšímu. Snahy o oživení se začínají objevovat od roku 2016, nicméně hlavním…