„Ošklivé káčátko se vydalo do světa – plavalo, potápělo se, ale i přesto ho všechna zvířata kvůli jeho nehezkému vzhledu odsuzovala.“ Hans Christian Andersen vdechl život příběhu, který si budou lidé, malí i velcí, vyprávět napříč světem po celé generace. Příběhu, v němž je ovšem schován i kus jeho vlastní životní cesty – cesty plné nepochopení, odsouzení, odvržení. A také naděje: „Ale co to spatřilo v čisté vodě? Vidělo svůj obraz – a hle, už nebylo ošklivé, šedé a nehezké, ale krásná, bělostná labuť! Že by to mohlo být tak šťastné ve všech svých dnech bídy, o tom si ani nesnilo.“ On snil, přesto se však svého šťastného konce nikdy nedočkal. Smutně, a přitom s neutuchajícím doufáním v lepší časy tvořil Hans Christian Andersen své příběhy pro malé i velké čtenáře. Jak ovšem tvrdí ve své pohádce Loutkář: „Malí diváci nemají rádi dlouhé milostné nesmysly. Ti chtějí neštěstí a hezky zkrátka a od podlahy!“ A toho naložil na své
Postavy skutečně požehnaně. Jednu ze svých nejznámějších pohádek, Děvčátko se sirkami, zakončuje slovy: „Novoroční jitro se rozbřesklo nad malým tělíčkem, v ruce mělo svazeček sirek, skoro celý vyhořelý. Chtěla se ohřát, říkali lidé, ale
Nikdo nevěděl, co hezkých věcí viděla a v jaké záři vešla s babičkou do radosti nového roku…“ Andersenovi hrdinové v sobě ovšem nesou mnohem více než jen tíhu a smutek. Jednoduchým, přístupným jazykem představuje Andersen na relativně malém prostoru kouzelný fantaskní svět plný odrazů reálných problémů a nespravedlností. Upozorňuje na ně někdy vyčítavě, jindy s ironií či jemnou satirou. Vypráví o touhách, které známe všichni, o křehkosti mezilidských vztahů, o radostech i bolestech, jež tyto vztahy přinášejí. O boji o místo na světě, o touze po výjimečnosti a zároveň…