OD ZPRAVODAJE Z MÍSTA / „Ahoj, Jaroslave, chybíš nám. Máme tě rádi,“ čte Jaroslav Halajčík z dopisu, který mu poslala na západ Ukrajiny jeho rodina. Odmlčí se, zvedá oči od papíru a překládá ho. „Dál už je to osobní,“ nechce ve čtení pokračovat. „Ještě pusu mi posílá,“ jásá 36letý Slovák. Jaroslav Halajčík je prvním občanem členského státu Evropské unie, který se Dostal do zajetí na Ukrajině, když bojoval na straně Ruska. Nyní sedí ve staré školní lavici, v druhém patře tábora pro zajatce v západní části Ukrajiny v místnosti, která připomíná školní učebnu z dob, kdy Ukrajina byla součástí Sovětského svazu. Vysoké dřevěné police až k žlutě natřenému stropu jsou plné knih v azbuce, na zdi visí stará papírová mapa Eurasie, popisující průmysl bývalých států největšího impéria té doby i zbytku Evropy. Vedle ní je připevněná stará dřevěná tabule. Místo křídy je ale na malé poličce vystavená červená kniha. Ukrajinské tábory pro ruské válečné zajatce slouží i jako jakési univerzity ukrajinské státnosti. Aby se vězni dostali z obytných prostor do jídelny, musejí projít úzkou uličkou lemovanou fotografiemi osobností z ukrajinské historie, jako je Stepan Bandera, kontroverzní vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů během druhé světové války a po ní, a Taras Ševčenko, národní básník z 19. století. Právě jeho nejznámější sbírka básní pojmenovaná Kobzar, kterou vydal v roce 1840, je v táborové knihovně všem na očích. Ševčenkovo dílo mělo zásadní vliv na formování moderní ukrajinské literatury i národního vědomí. A je tak v ostrém kontrastu s neoimperiální ideologií Kremlu, kterou ruský prezident…
Zdroj:
Zobraziť pôvodný zdroj